Ústavní soud, Brno, TZ 11/2023
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil část rozsudku Okresního soudu v Přerově, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, neboť jimi byla porušena práva stěžovatele na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve zbytku ústavní stížnost zamítl.
Obecné soudy rozhodovaly o žalobě na ochranu osobnosti podané vedlejšími účastníky (žalobci) proti žalovanému stěžovateli. Stěžovatel je povoláním dělník a ve volném čase se věnuje tvorbě videoklipů, které publikuje na serveru youtube.com. Zde na svém účtu publikoval dva videoklipy reagující na inzerát společnosti - Železáren s nabídkou práce. Sám však ke společnosti neměl pracovněprávní ani jiný vztah. Oba vedlejší účastníci jsou zaměstnanci a představitelé Železáren. Stěžovatel nejprve na server umístil videoklip č. 1 s názvem „Global exploitation camp - Stahlwerk Annahütte version“. Po odstranění tohoto videoklipu serverem youtube.com zde umístil videoklip č. 2 s názvem „Nejlépe placená práce Beste bezahlte Arbeit“. Ke dni podání žaloby zhlédlo videoklip č. 1 celkem 473 uživatelů, videoklip č. 2 pak 141 uživatelů.
Ve videoklipu č. 1 po inzerátu následuje text „Pro německý ekonomický zázrak, stal se český dělník lidským zdrojem. S podporou Evropské Unie hlásající propagandu o křesťanských hodnotách a humanismu.“ Text je uveden i v angličtině. Dále je zobrazeno v levém horním rohu logo společnosti a podoba vedlejšího účastníka (od pasu nahoru, v uniformě a se zřetelným vyobrazením obličeje) s uvedením jeho jména a označením „CAPO Lagerpolizei“. Na pozadí následně probíhají záběry z koncentračních táborů, které ukazují vesměs nahé, zcela vyhublé vězně, vedené nebo držené jinými osobami, zobrazené v barácích nebo na dvoře koncentračního tábora, dále hromady přes sebe ležících vyzáblých nahých mrtvých těl a spalovací pece. Následují (stále na pozadí) záběry počítání peněz a plných stolů, tabulek produkce, též záběry bezdomovců přikrytých hadry, ubytoven a shrnování nahých mrtvých vyzáblých těl radlicí na traktoru. Videoklip č. 1 je zakončen záběry pomníku a pokládání květin a věnců a je doprovázen hudbou a písní, jejíž text (též v angličtině, následuje česká citace) je po částech promítán: „uvnitř systému ekonomického růstu a inflace tvůj život do posledního dechu byl stanoven cenou, ty ztratíš všechno, globální vykořisťovatelský tábor umožňuje pouze jedinou volbu, prodat svůj život, svou duši“. Videoklip č. 2 se liší pouze tím, že je doplněn o výstřižek z médií, který zachycuje vedlejšího účastníka a prezentuje text: „z malé firmy se Železárny vypracovaly z největšího výrobce ve střední Evropě. I přes těžké začátky dnes společnost ve své branži patří ke špičce trhu.“, přičemž k podobizně vedlejšího účastníka je připojen text „chováme se odpovědně“. Následně je vedlejší účastník zobrazen v uniformě důstojníka SS včetně typické pokrývky hlavy. U podobizny je uvedeno jméno vedlejšího účastníka a označení „CAPO Lagerpolizei“.
Vedlejší účastníci se před obecnými soudy domáhali, aby se stěžovatel do budoucna zdržel dalšího šíření předmětných videoklipů a požadovali omluvu spolu s náhradou nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč (vedlejší účastník) a 100 000 Kč (vedlejší účastnice). Okresní soud v Přerově jejich žalobám vyhověl. Stěžovateli rozsudkem uložil zdržet se do budoucna dalšího zveřejňování předmětných videoklipů na jeho účtu na webovém serveru youtube.com a současně mu uložil povinnost omluvit se oběma vedlejším účastníkům. Stran požadované náhrady nemajetkové újmy přiznal vedlejšímu účastníkovi částku 180 000 Kč a vedlejší účastnici částku 35 000 Kč. Ve zbytku žalobní nároky vedlejších účastníků zamítl. Stěžovateli také uložil nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve prospěch žalobců rozhodl také o nákladech odvolacího řízení, ale změnil výši nákladů přiznaných žalobcům prvostupňovým soudem. Nejvyšší soud dovolání žalovaného stěžovatele odmítl a uložil mu nahradit oběma žalobcům náklady dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho projev jako nepřípustný. Namítal také, že stanovená výše náhrady nemajetkové újmy spolu s povinností náhrady nákladů řízení je nepřiměřená a má ve vztahu k jeho osobě likvidační dopad. Postup žalobců podle něj představuje zneužití nástrojů práva k umlčení veřejné kritiky.
Ústavní soud stížnosti stěžovatele částečně vyhověl. Nepřisvědčil mu stran namítané svobody projevu ve vztahu k jednomu z představitelů Železáren. Vůči vedlejšímu účastníkovi uzavřel, že je takové projevy vůči němu třeba odsoudit jako jednoznačně poškozující jeho důstojnost, osobní čest a dobrou pověst. Zadostiučinění přiznané vedlejšímu účastníkovi však Ústavní soud považoval za neúměrně vysoké. Vedlejší účastnice pak nebyla projevem stěžovatele napadena, přímo kritizována či dehonestována, a dle Ústavního soudu zásah vůči ní nedosahoval potřebné vysoké míry závažnosti.
Obecné soudy posuzovaly střet dvou ústavně chráněných subjektivních práv, a to svobody projevu zaručené čl. 17 Listiny, které se dovolával stěžovatel, a práva na ochranu osobnosti zaručeného čl. 10 odst. 1 Listiny, jehož ochrany se domáhali vedlejší účastníci. Podle Ústavního soudu obecné soudy správně identifikovaly, že sporné videoklipy představují politický projev, kterým stěžovatel kritizuje současný ekonomický systém a jeho dopady na pracovní a životní podmínky nejméně kvalifikovaných zaměstnanců. Politický projev požívá té nejvyšší ochrany, neboť možnost kohokoli vyjádřit se bez strachu z postihu k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy je pro řádné fungování demokracie klíčová. Podle Ústavního soudu však stěžovatel zvolil kritiku, která překračuje meze v současné společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti.
Jak správně připomněly obecné soudy, nacistická ideologie je zodpovědná za jednu z největších lidských tragédií našich dějin. Koncentrační tábory nebyly pouze místy s velmi tvrdými pracovními podmínkami, ale především nástrojem k masovému zabíjení a úplné dehumanizaci několika milionů lidí. Označení představitelů Železáren, kteří inzerovali nabídku práce, za velitele v koncentračním táboře, je tedy vrcholně urážlivé a – ve společnosti postavené na úctě k právům jednotlivce – především naprosto nepřijatelné. Na uvedeném ničeho nemění ani případné nadužívání podobných přirovnání ve veřejném prostoru. Znevažování zločinů, kterých se nacismus dopustil, jejich bagatelizací formou označování názorových oponentů za nacisty je třeba vždy jasně odsoudit, ať se jí dopustí kdokoli (tedy ať už je to regionální aktivista typu stěžovatele nebo celostátní politik).
V neprospěch stěžovatelovy svobody projevu dále hovoří další faktory. Nejednalo se o projev impulsivní, pronesený v afektu, ale o projev předem promyšlený a připravený. Stěžovatel vedlejšího účastníka za nacistu neoznačil pouze slovně, ale vytvořil fotomontáž, ve které ho oblékl do uniformy. Videoklipy navíc publikoval na veřejně dostupném internetovém serveru a mínil s nimi zjevně (s ohledem na překlad textů do anglického jazyka) mířit i na zahraniční publikum. Difamační potenciál stěžovatelových výroků byl tedy značný. Podle Ústavního soudu tak obecné soudy správně dovodily důvod pro omezení svobody projevu stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi. Publikovanými videoklipy ze strany stěžovatele bylo porušeno jeho základní právo na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst (čl. 17 odst. 4, čl. 10 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud se však neztotožnil se způsobem, jakým se soudy vypořádaly se zadostiučiněním ze strany stěžovatele. Volba způsobu i výše zadostiučinění záleží vždy především na konkrétních okolnostech případu. Soudy by měly brát v potaz zejména hodnotu, do které bylo zasaženo, intenzitu zásahu, okolnosti na straně škůdce a okolnosti na straně poškozeného. Způsob i stanovení výše zadostiučinění jsou tedy předmětem silného soudcovského uvážení, což klade na soudy zvýšené nároky stran odůvodnění jejich rozhodnutí. To musí být provedené za pomoci konkrétních a přezkoumatelných hledisek.
Konstatování nalézacího soudu, že uložení povinnosti uhradit částku ve výši 180 000 Kč osobě s příjmem 20 000 Kč měsíčně likvidační není, neboť si tato může vzít úvěr, označil Ústavní soud nejen za cynické, ale také argumentačně chybné. Odkazem na možnost čerpat úvěr, ať již v jakékoli výši, by bylo možné paušálně odmítnout likvidační povahu náhrady nemajetkové (ale i jiné) újmy v každém jednotlivém soudem posuzovaném případě.
Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelem publikovanými videoklipy bylo porušeno základní právo na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst vedlejšího účastníka, nikoliv vedlejší účastnice. Ústavní soud proto konstatoval, že vedlejší účastnici náhrada nemajetkové újmy nenáleží. Napadená rozhodnutí však zrušil také v rozsahu stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vedlejšímu účastníkovi.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 771/22 je dostupný 
zde (785 KB, PDF)
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu