Ústavní soud rozhodoval o návrhu Krajského soudu v Ostravě, který projednává správní žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, jímž byl žalobci přiznán od 1.2.2006 plný invalidní důchod ve výši 13.346 Kč měsíčně s odůvodněním, že důchod je tvořen základní výměrou, která činí 1.470 Kč měsíčně, a procentní výměrou, která činí 11.876 Kč. Tato procentní výměra byla vypočtena z osobního vyměřovacího základu zjištěného za rok 1986 až 2005 ve výši 68.635 Kč. Žalobce napadl výši přiznaného důchodu i při vědomí, že jeho výše byla stanovena v souladu se zákonem, a poukázal na to, že celková výše důchodu činí pouze 19 % z jeho příjmu, což nepovažuje za přiměřené hmotné zabezpečení. Poukázal na skutečnost, že dle zpráv Ministerstva práce a sociálních věcí ČR činila v r. 2004 průměrná výše důchodu 44 % k hrubému průměrnému příjmu (k čisté mzdě 57 %), a na to, že výše jeho důchodu 13.346 Kč k příjmu 68.635 Kč (19 %) zakládá naprostou nerovnost jeho osoby k ostatním poživatelům důchodu.

 

Krajský soud v Ostravě se s žalobcem ztotožnil a navrhl Ústavnímu soudu zrušení § 15 zákona o důchodovém pojištění pro rozpor s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustanovení tohoto článku mají „občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, jakož i při ztrátě živitele“. Krajský soud ve shodě s žalobcem tvrdil, že redukce příjmu pro výpočet procentní výměry důchodu stanovená v tomto ustanovení jej znevýhodňuje a zakládá jeho nerovné postavení.

 

Napadené ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění v současné době (s promítnutím zvýšení částek nařízením vlády) zní:

 

 

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení se ocitlo v rozporu nejen s čl. 30 odst. 1 Listiny, ale též s čl. 1 a čl. 3 Listiny garantující rovnost obecně i rovnost v základních právech zaručených ústavním pořádkem. Protože jde o tzv. sociální práva, podmíněná zákonnou úpravou, má zákonodárce poměrně široký prostor pro úpravu (volbu systému, nastavení jeho parametrů, konstrukce dávek, podmínky výběru pojistného), avšak nesmí si ani zde počínat zcela libovolně, musí ctít samou podstatu a smysl základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení a zejména respektovat všeobecně platné principy rovnosti před zákonem a rovnosti v základních právech.

 

Listina předpokládá existenci takového systému zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, který bude schopen poskytovat potřebným osobám hmotné zabezpečení přiměřené. Podle Ústavního soudu přiměřenost hmotného zabezpečení je nutno vyložit nejen s ohledem na schopnost uspokojit z důchodové dávky životní potřeby jednotlivce tak, aby mu byla zaručena sociálně důstojná lidská existence, ale též s ohledem na pojištěnce jako plátce spoluvytvářejícího finanční zdroje, ze kterých je, resp. bude přiměřené hmotné zabezpečení poskytováno. Ústavní soud nikterak nezpochybnil princip solidarity mezigenerační a v zásadě akceptoval i princip solidarity intragenerační (příjmové), které jsou charakteristické pro nynější průběžný dávkově definovaný důchodový systém, konstatoval však, že ani tyto principy, a platí to zejména o principu solidarity intragenerační, v rámci tohoto důchodového systému nemohou absolutně převážit a vést k praktické nivelizaci důchodů, resp. že nemohou téměř úplně potlačit též princip ekvivalence, resp. zásluhovosti z pohledu přispěvatele do systému důchodového pojištění, který nadto působí stimulačně na zvyšování celkových příjmů systému. Jinak by to ve svém důsledku vedlo již k neakceptovatelné míře nerovnosti mezi příjemci důchodů s ohledem na nerovnost jejich příjmů, výše odvedeného pojistného a výše důchodů, takže by již nebylo možné hovořit o přiměřenosti takového hmotného zabezpečení.

 

Ústavní soud nemohl výši redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu procentní výměry důchodu v napadeném ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění posuzovat izolovaně, nýbrž musel vzít v úvahu též širší kontext konstrukce důchodového systému, vazbu mezi výší příjmů, výší odvodů do systému (pojistného) a výší důchodů a konečně též účely, jichž zákonodárce hodlal zavedením daného systému dosáhnout. Těmi byly na straně jedné nivelizace důchodů v rámci prvního pilíře důchodového zabezpečení podle zákona o důchodovém pojištění, na straně druhé otevření prostoru pro diferenciaci důchodů v jiných pilířích, zejména v systému penzijního připojištění.

 

Ústavní soud dospěl k závěru, že deklarovaného cíle se zákonodárci nepodařilo dosáhnout. V posuzovaném systému tak chybí vazba mezi deklarovaným cílem a prostředky, které zákonodárce (neúspěšně) zvolil k jeho dosažení, což nutně vede k závěru o neakceptovatelnosti nerovnosti mezi pojištěnci, nerovnosti, kterou daný systém jak vidno produkuje. Ústavní soud konstatoval, že „konstrukce ... zakotvující dvě redukční hranice ve stávajících výších, za existence systému odvodů do důchodového pojištění bez efektivního „zastropování“ [tím je míněno omezení pojistného určitou výší příjmu, nad níž se již pojistné neodvádí; v současnosti je to 72násobek průměrné mzdy, což je omezení iluzorní], vytváří výrazné disproporce [nerovnosti] mezi výší příspěvku do pojistného systému, výší příjmů a výší přiznané důchodové dávky u části pojištěnců, čímž porušuje čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny“.

 

Dnes vyhlášený nález ovšem neruší kritizované ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění s okamžitou platností. Ústavní soud, vědom si komplikovanosti problematiky revize nastavení parametrů stávajícího důchodového systému, nebo dokonce zásadnější změny konstrukce důchodového systému, odložil účinky svého rozhodnutí až do konce září 2011, aby vládě a zákonodárci poskytl dostatečný prostor k promyšlení nové právní úpravy, která vezme v potaz nejen ekonomické a sociální aspekty, ale též ústavní principy. Na závěr Ústavní soud zdůraznil, že do té doby zůstává ustanovení § 15 i nadále aplikovatelným.

 

Soudcem zpravodajem byla soudkyně Ústavního soudu Dagmar Lastovecká. Odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění uplatnili soudci Jan Musil a Jiří Nykodým.

 

Úplné znění nálezu Ústavního soudu včetně odlišných stanovisek je k dispozici na tomto místě  zde (268 KB, PDF).

 

 

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu