Ústavní soud TZ 46/25
V posuzované věci jde o jednu z větví restituční kauzy tzv. Bečvářova statku. Vedlejší účastník jako právní nástupce původního restituenta spolu s dalšími uplatňovali u pozemkového úřadu nárok na vydání pozemků, a to jako závětní dědici. Pozemkový úřad vícero rozhodnutími rozhodl, že všichni jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě, avšak všechny nárokované pozemky nebylo možné vydat. Náhradou za tyto nevydané pozemky měli všichni restituenti obdržet jiné (náhradní) pozemky na základě bezúplatné smlouvy o převodu náhradního pozemku.
Obvodní soud k žalobě vedlejšího účastníka nahradil vůli státu při uzavření bezúplatné smlouvy a tento se stal vlastníkem řady daných pozemků. Správní rozhodnutí pozemkového úřadu týkající se vydání pozemků byla předmětem trestního řízení, v jehož rámci bylo mj. konstatováno, že vedlejší účastník není osobou oprávněnou k majetku původního vlastníka, protože je závětním dědicem pouze po jeho dvou potomcích. Dotčené nemovitosti proto byly v průběhu trestního řízení rozhodnutím soudu uloženy do úschovy. Bývalí úředníci pozemkového úřadu byli v této souvislosti odsouzeni za trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Stěžovatelka následně podala žalobu na určení vlastnického práva k neprávem převedeným náhradním pozemkům, protože vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k náhradním pozemkům neoprávněně. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. Soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že rozhodnutí o nahrazení souhlasu s převodem náhradních pozemků podle zákona o půdě představuje konstitutivní akt, v důsledku něhož se nabyvatel stává vlastníkem vydávaného majetku, a to ke dni právní moci dotčeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí nebylo nikdy změněno, je pro soud závazné a brání soudu, aby v následném sporu mezi týmiž účastníky samostatné a opětovně posuzoval stejnou otázku. . Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatel (Státní pozemkový úřad) se proto obrátil na Ústavní soud.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Milan Hulmák) ústavní stížnosti vyhověl. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení pouze odkázal na svou rozhodovací praxi, která považuje rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnického práva, čímž porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nejvyšším soudem nastolená praxe považuje rozhodnutí o nahrazení projevu vůle (ukládající povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnického práva. Tato praxe však nemá potřebnou oporu ani v předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ani v zákoně, resp. jeho výkladu. V posuzovaném případě tak podle Ústavního soudu má být žaloba nahrazení projevu brána jako žaloba na plnění. Rozhodnutí soudu sice nahrazuje chybějící souhlas s uzavřením smlouvy, ale oprávněná osoba se rozhodnutím soudu nestává vlastníkem pozemku.
Obecné soudy by se podle Ústavního soudu neměly zbavovat povinnosti přezkoumat právní titul nabytí vlastnického práva k náhradnímu pozemku při půdní restituci jen povšechným (strohým) odůvodněním, že vlastnické právo je nabýváno již na základě konstitutivního rozsudku nahrazujícího projev vůle povinné osoby, jako se stalo právě v nyní posuzovaném případě. Nejvyšší soud se proto v dalším řízení bude muset vypořádat s nastolenou otázkou povahy rozhodnutí o nahrazení projevu vůle. S ohledem na minimalizaci zásahu Ústavního soudu se Ústavní soud již blíže nezabýval oprávněností či vymahatelností stěžovatelkou uplatňovaného nároku. Touto problematikou se bude zabývat Nejvyšší soud ve svém budoucím rozhodnutí.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 164/24 je včetně odlišného stanoviska dostupný 
zde (555 KB, PDF).