Ústavní soud, Brno, TZ 19/2015
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s. r. o. a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, kterým byla stěžovatelce podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zabrána částka ve výši 1 000 000 Kč jako prostředek pro získání ekonomického prospěchu z trestné činnosti, neboť tímto rozhodnutím bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud při svém rozhodování hodnotil pouze to, zda krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení přesvědčivě a dostatečně vyložil, z jakých důvodů a na základě jakého právního ustanovení je oprávněn, popř. povinen omezit stěžovatelčino vlastnické právo k předmětné částce. Tuto povinnost dle Ústavního soudu krajský soud nesplnil a dospěl k závěru, že užití ustanovení § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (Bez podmínek odstavce 1 může soud uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty pouze v případě, že je, byť nikoli bezprostředním, výnosem trestného činu, zejména byla-li věc nebo jiná majetková hodnota získána trestným činem nebo jako odměna za něj a nenáleží- li pachateli), v projednávané věci není případné a jeho velmi nedostatečné či snad dokonce zmatečné odůvodnění hraničí s libovůlí. Z toho důvodu Ústavní soud stížnosti vyhověl a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání.
Na základě výše uvedeného však nelze a priori dovozovat závěr Ústavního soudu o neexistenci důvodů pro uložení ochranného opatření, a proto bude na krajském soudu, aby se v dalším průběhu řízení zabýval možností zabrání věci postupem podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (Nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu), jak učinil v prvostupňovém rozhodnutí Okresní soud v Liberci. Prvostupňový soud totiž dospěl k závěru, že zabranou částkou peněz měla být získána licence k provozu solární elektrárny se státní dotací, takže tím vzniklo nebezpečí protiprávního získání až několika set milionů korun za dobu provozu elektrárny na úkor státního rozpočtu do rukou stěžovatelky, a že takto byl ohrožen majetek státu.
Ústavní soud na okraj podotýká, že namítaná případná vědomost stěžovatelky (jedná se o právnickou osobu) o způsobu využití jí poskytnutých finančních prostředků je ve vztahu k aplikaci ustanovení § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku nepodstatná. Zároveň je však třeba konstatovat, že úvahu krajského soudu na toto téma lze vyhodnotit jako pouhé obiter dictum napadeného rozhodnutí. V žádném případě neznamená konstatování této skutečnosti, ať už pravdivé či nikoliv, porušení stěžovatelčiných práv, natož pak důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí. Za stejně neopodstatněnou považuje Ústavní soud námitku, že k odčerpávání veřejných prostředků za provoz elektrárny nepostačovalo podplatit pracovníka Energetického regulačního úřadu. Taková námitka nemá dle Ústavního soudu s předmětem řízení o zabrání věci či jiné majetkové hodnoty žádnou spojitost a je uplatnitelná spíše ze strany odsouzených osob.
K výroku i odůvodnění nálezu si vyhradil odlišné stanovisko soudce Jan Musil.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2301/14 včetně disentu je dostupný 
zde (240 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu