Ústavní soud, Brno, TZ 49/2022
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) zamítlo návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Napadené ustanovení, které je součástí insolvenčního zákona od července roku 2017, stanovuje věřitelům povinnost složit spolu s insolvenčním návrhem zálohu na náklady řízení. Nejvyšší soud podal návrh jeho zrušení, neboť se domnívá, že je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Zákon podle něj nezohledňuje reálnou potřebnost zálohy pro další chod insolvenčního řízení, charakter pohledávky ani majetkové poměry věřitele. Jeho stěžejní námitkou pak je, že napadené ustanovení brání v přístupu k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a porušuje princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Konečně je namítán i rozpor s čl. 26 odst. 1 Listiny, který zakotvuje mj. i právo podnikat
Ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona zní: „Je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která je podnikatelem, je navrhovatel povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10 000 Kč; záloha je splatná spolu s podáním insolvenčního návrhu. To neplatí, je-li insolvenčním navrhovatelem zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, je-li insolvenčním navrhovatelem spotřebitel, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy, a v případech podle § 107 odst. 1.“
Ústavní soud provedl u napadeného ustanovení tzv. test rovného zacházení, v jehož rámci se zaměřil především na jeho proporcionalitu, legitimitu a racionalitu. Dospěl přitom k závěru, že návrh není důvodný.
Povinnost složit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle napadeného ustanovení je součástí „stanoveného postupu“ při uplatnění práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož úprava náleží zákonodárci ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny. Tento institut jak z pohledu práva na přístup k soudu, tak z pohledu práva na rovné zacházení (čl. 37 odst. 3 Listiny) vykazuje znaky, které jej v rovině ústavněprávní mohou za určitých okolností diskvalifikovat.
Výrazné posílení ochranných prvků zamezujících, resp. odrazujících od podávání tzv. šikanózních věřitelských insolvenčních návrhů, jejichž záměrem je zejména poškození jiné osoby (např. soutěžitele) na pověsti a důvěryhodnosti už samotnou informací o zahájení insolvenčního řízení, je legitimním cílem napadeného ustanovení.
Zavedení zálohy na náklady insolvenčního řízení, jako institutu sledujícího eventuálně i reparační funkci, je ústavněprávně ospravedlnitelné. Jiné možnosti nabízené proti podávání šikanózních věřitelských návrhů, jako např. přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti osoby, proti níž byl podán insolvenční návrh odmítnutý pak pro zjevnou bezdůvodnost vinou insolvenčního navrhovatele, či uložení sankce sledující stejný účel, jakož i fakultativní instituty závislé na úvaze soudu (stanovení zálohy podle § 108 odst. 2 insolvenčního zákona), zjevně nedokázaly zamezit negativním účinkům takového podání (diskreditaci údajného dlužníka).
I když má tato záloha jinou povahu, než např. soudní poplatek nebo jistota na náklady předběžného opatření, není naprosto vyloučeno použití institutů zmírňujících dopady překážek, které brání věřiteli v přístupu k soudu, podle subsidiárně aplikovatelného občanského soudního řádu. Použití např. osvobození od placení soudního poplatku na bázi prosté analogie s § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, však není namístě, ledaže by pro to byly ve zcela výjimečném případě dány řádně doložené důvody. V opačném případě by mohlo docházet k rozporu se zásadami insolvenčního řízení, jak jsou vyjmenovány v § 5 insolvenčního zákona, pokud by některý z účastníků byl nespravedlivě znevýhodňován a byla tak narušena rovnost mezi věřiteli. Dobrodiní osvobození od soudních poplatků ale není možno jakkoliv nárokovat.
Řádný průběh insolvenčního řízení je i v zájmu insolvenčního věřitele, který tím, že řízení vyvolal, může nést povinnost úhrady části dlužníkem případně nepokrytých nákladů. Riziko možného nevrácení zálohy lze při patřičné bdělosti insolvenčního věřitele omezit či eliminovat na akceptovatelnou úroveň.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 104/20 je dostupný 
zde (232 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu