Ústavní soud, Brno, TZ 59/2022

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítlo návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení § 129a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, neboť neshledalo, že by toto ustanovení bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Předmětné ustanovení cizineckého zákona opravňuje cizince podat žádost o propuštění ze zařízení nejdříve po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení. Nejvyšší správní soud (navrhovatel) podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v rámci probíhajícího řízení o kasační stížnosti žalobce směřující proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Plzni. Klíčovou otázkou se pro navrhovatele stala včasnost (resp. předčasnost) žádosti o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců podle napadeného § 129a zákona o pobytu cizinců. Podle navrhovatele, zjednodušeně řečeno, napadené ustanovení ve svém důsledku brání efektivnímu periodickému přezkumu zákonnosti (trvání) zajištění cizinců. Do 31. 12. 2013 upravovala možnost propuštění ze zajištění cizince ustanovení § 200o až 200u zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a cizinec se tedy obracel přímo na soud, přičemž měl právo domáhat se ze stejných důvodů dalšího přezkoumání zákonnosti trvání zajištění nejdříve po uplynutí 3 týdnů od právní moci rozhodnutí. Podle nynější právní úpravy musí cizinec žádat o propuštění u správního orgánu, ovšem rozhodování na této úrovni (i velice rychlé) pak oddaluje soudní přezkum zajištění. Dále se prodloužila lhůta, po kterou cizinec nemůže žádost o propuštění podat, z 3 týdnů na 30 dnů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Procedurální omezení možnosti cizince podat žádost o propuštění ze zajištění nebrání požadavku pravidelného soudního přezkumu zákonnosti trvání zajištění v přiměřených časových odstupech, který vyplývá z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – za situace, kdy je periodický dohled nad zákonností trvání zajištění cizince uskutečněn rovněž prostřednictvím soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění, o prodloužení doby zajištění či o nepropuštění ze zařízení. Intervaly takového soudního přezkumu nejsou nepřiměřené.

Ústavní soud se také zabýval efektivitou soudního přezkumu v případě zvláště zranitelných osob, u nichž došlo například k náhlému zhoršení zdravotního stavu. S ohledem na recentní ústavně-konformní judikaturu správních soudů se osobám omezeným na osobní svobodě na základě zajištění podle zákona o pobytu cizinců i zákona o azylu dostává plného přezkumu okolností podstatných pro závěr o zákonnosti trvání zajištění. Brojí-li jedinec proti rozhodnutí o zajištění (či jeho prodloužení), správní soudy v probíhajícím řízení zohlední i významné okolnosti vzešlé po vydání těchto rozhodnutí, přičemž nové skutečnosti (jako je změna podmínek, zhoršení zdravotního stavu), lze namítat poprvé až v řízení před Nejvyšším správním soudem. Tyto závěry lze dle Ústavního soudu rozumně vztáhnout i na probíhající soudní řízení o přezkumu rozhodnutí podle 129a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Takto nastíněný efektivní přezkum umožňuje zajištěné osobě s významně zhoršeným zdravotním stavem přístup k soudu v přiměřené době – tak, aby doba zajištění po změně zdravotního stavu nedosahovala minimální úrovně závažnosti nezbytné pro to, aby další umístění osoby v detenci představovalo nelidské zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nad rámec Ústavní soud dodává, že výše uvedené závěry o ústavní konformitě napadeného ustanovení nic nemění na tom, že by napadená úprava mohla být k cizincům omezeným na osobní svobodě vstřícnější, než požaduje minimální standard Úmluvy. Toho by bylo možné dosáhnout jak odstraněním omezující procedurální podmínky § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tak jejím uplatněním pouze na materiálně totožné žádosti, jako tomu bylo v někdejší úpravě dle občanského soudního řádu. Lze si rovněž představit stanovení kratší žalobní lhůty pro přezkum zákonnosti (prodloužení doby) zajištění a negativního rozhodnutí o žádosti o propuštění (jako například při přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění, kde je v § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců modifikována obecná žalobní lhůta na pouhých 10 dnů). Tyto nástroje by mohly, příkladmo, vést k ještě častější a pružnější periodicitě přezkumu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/19 je dostupný  zde (421 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu