Ústavní soud, Brno, TZ 40/2023
II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021 č. j. 22 Cdo 815/2021-1151, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020 č. j. 30 Co 83/2020-863 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 11. 2019 č. j. 19 C 318/2018-650.
Stěžovateli v projednávané věci Ústavním soudem jsou Nadace knížete z Lichtenštejna a fyzická osoba. Právní předchůdce stěžovatelů František Josef II. z Lichtenštejnu byl původním vlastníkem sporných nemovitostí, jejichž držby se v roce 1945 na základě prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dekret prezidenta) chopil československý stát. Okresní národní výbor v Olomouci vyhláškou ze dne 31. 7. 1945 označil právního předchůdce stěžovatelů za osobu německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobní návrhy stěžovatelů na vyklizení určených nemovitostí, na zaplacení určité částky proti vedlejším účastníkům, na určení vlastnictví specifikovaných nemovitostí a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud svoje rozhodnutí odůvodnil mj. tím, že stěžovatelé nemohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví a jejich žaloba tak míří k nastolení právní nejistoty na straně současných vlastníků. Krajský soud pak napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl s tím, že není přípustné, protože rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod se od ní odchýlit.
Svou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek, právo na soudní ochranu a zákaz diskriminace.
Ústavní soud však stížnosti stěžovatelů nevyhověl a návrh zamítl. Upozornil, že otázkou konfiskace majetku po druhé světové válce, restitucí a odčiněním křivd se ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval, a to dokonce i v plénu všech soudců Ústavního soudu. Touto rozhodovací praxí stanovil pravidla pro postup orgánů veřejné moci a věnoval se případům spadajícím do působnosti dekretu prezidenta republiky. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod se od předchozích závěrů odchýlit. Neshledal ani extrémní formalismus ze strany obecných soudů, který by bylo na místě napravit.
Stěžovatelé rozporovali, zda byl na jejich právní předchůdce oprávněně vztažen již zmíněný dekret prezidenta republiky z roku 1945. Ústavní soud konstatoval, že dekrety prezidenta republiky je nutné považovat za platné právo, ale jejich současná aplikace je vyloučena. Ostatně obecné soudy konstatovaly pouze to, že na základě dekretu prezidenta republiky právní předchůdce stěžovatelů pozbyl majetek k datu účinnosti dekretu. Snaha stěžovatelů znovu přezkoumat dekrety a jejich aplikaci k datu jejich účinnosti je v rozporu jak s rozhodovací praxí Ústavního soudu, tak s nutností přezkoumávat napadené akty tak, aby se soudy nedopustily retroaktivního (zpětného) zásahu.
Konfiskační výměr, který představuje vyhláška Okresního národního výboru v Olomouci, měl pouze deklaratorní povahu. Vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny. Toto správní rozhodnutí ale nebylo právním důvodem konfiskace, tím byl samotný dekret prezidenta. V tehdejší době bylo možné, aby v případě liberačních důvodů příslušný orgán část takto zkonfiskovaného majetku z konfiskace vyňal. Bylo především na právním předchůdci stěžovatelů, aby tohoto práva využil v minulosti. Není úlohou obecných soudů v současnosti, aby se podmínkami vynětí z konfiskace zabývaly. Takový postup by totiž znamenal přímou aplikaci dekretu prezidenta republiky, což je nepřípustné.
Ústavní soud respektuje pravomoc zákonodárce stanovit hranici pro uplatnění restitučních nároků. Pochopitelně i v těchto případech lze namítat větší či menší nespravedlnost. Ústavní soud nicméně není orgánem, který aktivně legislativu vytvářel. Nemůže vykročit ze svých pravomocí, protože by tím rozkolísal dělbu moci v právním státě. Jinak řečeno, jen zákonodárci náleží stanovit, které křivdy odčiní. Soudy nemohou do takového stanovení zákonodárcem zasahovat za situace, kdy je zvolené řešení založeno na objektivních kritériích respektujících základní práva a svobody a principy demokratického právního státu, jako tomu je v nyní projednávané věci.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 657/22 je včetně odlišného stanoviska dostupný 
zde (596 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu