Ústavní soud, Brno, TZ 99/20
Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zastavilo řízení o návrhu skupiny 13 senátorů na zrušení bodu II./3. ve slovech „nejvýše však 100 osob“ a ve slovech „v průběhu bohoslužby se nezpívá“ usnesení vlády ze dne 30. září 2020 č. 958, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 392/2020 Sb., bodu II./3. ve slovech „nejvýše však 100 osob“ a ve slovech „v průběhu bohoslužby se nezpívá“ usnesení vlády ze dne 8. října 2020 č. 995, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 399/2020 Sb., bodu I./1. písm. a) ve slovech „bohoslužby a jiné náboženské obřady“ usnesení vlády ze dne 8. října 2020 č. 996, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 400/2020 Sb., , a bodu I./1. písm. a) ve slovech „bohoslužby a jiné náboženské obřady“ usnesení vlády ze dne 12. října 2020 č. 1021, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 407/2020 Sb.
Napadená usnesení vlády již pozbyla platnosti ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto Ústavní soud neměl jinou možnost, než z procesních důvodů řízení zastavit. Jinými slovy, za dané procesní situace se Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nemohl zabývat věcným přezkumem ústavnosti usnesení. V České republice již platí jiná pravidla, než která skupina senátorů navrhovala zrušit. V tomto případě tak nemá Ústavní soud pravomoc přezkoumat ústavnost již zrušených právních předpisů. Jiná situace je u tzv. konkrétní kontroly právních norem, jejímž smyslem je umožnit soudu neaplikovat v konkrétní kauze neústavní normu. Zrušená krizová opatření se tedy nestávají vůči ústavnímu přezkumu imunní a v případě, kdy by byla použita v rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci ve vztahu k jednotlivcům, by Ústavní soud mohl svůj názor na ústavnost takto konkrétně aplikované normy v řízení o ústavní stížnosti vyslovit.
Navzdory poměrně krátké „životnosti“ v současnosti přijímaných krizových opatření ovšem pochopitelně není vyloučen ani jejich tzv. abstraktní přezkum. Procesní postup Ústavního soudu však závisí i na aktivitě navrhovatele, který v případě, že bude obsahově totožná či obdobná norma vtělena do nového krizového opatření, může svůj návrh patřičně doplnit.
Za dané situace tak Ústavní soud zdůrazňuje, že právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu je garantováno čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jde tedy o svébytné, ústavním pořádkem výslovně zaručené právo odlišné od práva shromažďovacího. Výkon tohoto práva pak sice lze v souladu s čl. 16 odst. 4 Listiny omezit mimo jiné za účelem ochrany zdraví, ovšem toliko v míře nezbytné a při respektování zásady přiměřenosti. Při posuzování, zda byly tyto požadavky dodrženy, pak může jako relevantní vodítko sloužit i srovnání s mírou omezení jiných, sekulárních aktivit; v této souvislosti pak Ústavní soud poukázal na rozhodnutí některých zahraničních vysokých soudů, které v některých případech shledaly zásah orgánů veřejné moci do práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru v souvislosti s pandemií za nepřiměřený.
K usnesení zaujali odlišné stanovisko soudci Pavel Šámal a Vojtěch Šimíček.
Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 102/20 včetně disentů je dostupný 
zde (193 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu