Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

V ČR chybí zákon o sociálním bydlení. Dlouhodobá nejistota občanů týkající se bydlení může ohrozit důvěru v demokratický právní stát

Ústavní soud, Brno, TZ 36/2023

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 7 As 40/2019-32 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 12. 2018, č. j. 65 A 60/2018-69. Podle Ústavního soudu však v České republice chybí adekvátní úprava sociálního bydlení.

Stěžovatelé byli v období od roku 1998 do dubna 2018 nájemci obecního bytu ve vlastnictví Statutárního města Olomouc (vedlejšího účastníka). Po vypovězení smlouvy k nájmu bytu na v pořadí již druhé adrese, ke kterému byli motivováni příslibem nabídky uzavření smlouvy k většímu bytu, obývali spolu s vnukem v závěru menší byt, nadto v obdobně špatném technickém a hygienickém stavu. Stěžovatelé se u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci žalobou domáhali určení, že zásahy vedlejšího účastníka (žalovaného), spočívající v opomenutí učinit kroky vedoucí k desegregaci vyloučené lokality a v uplatňování bytové politiky města přispívající k udržování sociálního vyloučení a segregaci stěžovatelů, byly nezákonné. Krajský soud tuto jejich žalobu zamítl s tím, že jednání, které stěžovatelé napadli, nemůže být nezákonným zásahem, protože stěžovatelům nesvědčí veřejné subjektivní právo na bydlení. To představuje sociální právo, které musí mít svůj odraz v zákonné rovině. Nejvyšší správní soud pak rovněž kasační stížnost stěžovatelů zamítl. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejich základních práv, a to práva na ochranu lidské důstojnosti, práva na pomoc v hmotné nouzi, práva na ochranu zdraví, jakož i práva na spravedlivý proces, respektování soukromého a rodinného života a porušení zákazu diskriminace. Namítali též porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (Pakt).

Ústavní soud sice návrh stěžovatelů zamítl, poukázal však na kritické nedostatky českého zákonodárství v oblasti bydlení. Poskytování bydlení za jasně stanovených podmínek je jedním ze základních nástrojů řešení sociálních a ekonomických problémů na místní i regionální úrovni. Dlouhodobá nejistota obyvatel týkající se jejich bydlení může podle Ústavního soudu ohrozit důvěru občanů v demokratický právní stát ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR. Nelze ponechat zranitelné osoby jen v péči charity, dobrovolníků či neziskových organizací, takový přístup směřuje proti našim mezinárodním závazkům plynoucím z čl. 11 Paktu i čl. 16 Evropské sociální charty. Proto Ústavní soud apeloval na zákonodárce, aby provedl aktivní kroky k přijetí zákona o sociálním bydlení, který by v České republice stanovil obcím konkrétní opatření a nástroje pro uspokojování bytové potřeby jejích občanů.

Listina základních práv a svobod sice právo bydlet výslovně nezahrnuje, je však možné jej dovodit jako spadající pod čl. 30 odst. 2 Listiny, dle kterého každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Právo bydlet či právo na přiměřené (sociální) bydlení však nemůže být před soudy uplatněno přímo. Sociálních práv se lze domáhat pouze v mezích zákonů. Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelů, že je možné odpovídající zákonnou úpravu nalézt v zákoně o obcích. Ustanovení § 35 odst. 2 zákona o obcích (ve spojení s § 7 odst. 1 téhož zákona) podle něj nepředstavuje zákonnou realizaci práva na bydlení. Zákon zde pouze vymezuje samostatnou působnost obce. Obec má dle zákona o obcích „zajistit uspokojení potřeby“ svých občanů i v otázkách bydlení, ale míra uspokojování této potřeby ani konkrétní opatření již nejsou v zákoně blíže specifikována. Skutečnost, zda bude či nebude obecní bytová politika důsledně řešena, ponechal zákonodárce na dobrovolné aktivitě obcí nad rámec nedostatečné právní úpravy. Přitom právě obce jsou občanům nejblíže, jsou nejlépe schopné pružně reagovat na jejich potřeby a mají ideální předpoklady pro podchycení vyhrocených situací spojených se ztrátou bydlení a navazujících nežádoucích jevů – jako je chudoba a obchod s chudobou, nedobrovolné bezdomovectví osob s duševními obtížemi, nevyhovující prostředí pro děti vyrůstající v nedostatečných bytových podmínkách, zvýšená kriminalita, nižší míra vzdělanosti. Problematika nevyhovujícího bydlení a obchodu s chudobou se také výrazněji dotýká vybraných regionů v České republice.

I když obec disponuje solidním bytovým fondem, je v současné době zcela na uvážení obce, jak s bytovým fondem hospodaří a s jakou koncepcí k němu přistupuje. Obec může vyčlenit bytový fond výhradně pro „běžné“ obecní bydlení mladých (jinak přiměřeně zajištěných) rodin, které pouze nedosáhnou na tržní nájemné či vlastní bydlení. Nebo může vyčlenit  bytový fond pro „sociální“ byty ve snaze zabránit nežádoucím jevům na území obce (např. již zmiňovaným obchodníkům s chudobou). Je přitom zcela zjevné, že například po významné investici do opravy bytového fondu je pro obce jako hospodáře ekonomicky výhodnější vyčlenit bytový fond pro běžné bydlení, na úkor bydlení sociálního, kde lze ve větší míře předpokládat možnost výpadku v placení nájemného či jiné komplikace. Ústavní soud upozornil, že pokud nedojde k přijetí zákona o sociálním bydlení, který by stanovil obcím konkrétní opatření a nástroje pro uspokojování bytové potřeby občanů, hrozí vyostření krize v oblasti sociálního bydlení. Je zřejmé, že se obtíže budou v budoucnu dotýkat nejen osob ohrožených chudobou, ale s ohledem na inflaci a narůstající ceny energií i střední třídy, seniorů, samoživitelek, studentstva a mladých osob. 

Poskytování sociálních dávek není podle Ústavního soudu dostatečnou realizací práva na bydlení, stát musí též garantovat faktický a efektivní přístup k důstojnému bydlení. V rámci obchodu s chudobou čerpají dávky na bydlení osoby, které ve skutečnosti žijí v naprosto nevyhovujícím a nedůstojném bydlení. Příspěvek na bydlení pak fakticky končí v rukách pronajímatelů, jejichž skutečným záměrem není pronájem prostor odpovídající kvality (a odpovídající výši nájemného), ale „podnikání“ prostřednictvím čerpání státního příspěvku v jeho maximální možné výši. Tento jev představuje dle Ústavního soudu nemravné zneužívání lidské tísně a překračování mezí slušnosti. Lze si přitom nepochybně představit účelnější směřování veřejného majetku do realizace práva obyvatel na bydlení. 

Podle Ústavního soudu není možné nechat člověka žít na ulici, bez přístřeší, nebo v každodenní nejistotě o střechu nad hlavou, pokud to není jeho svobodné rozhodnutí. Závazek státu zajistit bydlení všem potřebným a zvláště zranitelným osobám (např. rodinám s dětmi, seniorům), není přímo vykonatelný. Nelze ale ponechat zranitelné osoby jen v péči charity, dobrovolníků či neziskových organizací. Skutečnost, že státy s různým systémem řešení bytové politiky problematiku bydlení (na rozdíl od České republiky) dlouhodobě a aktivně řeší, vyplynula také z analýzy systémů sociálního bydlení v pěti evropských zemích (ve Francii, Irsku, Německu, Španělsku a na Slovensku). Všechny státy buď přijaly dlouhodobý plán bydlení, nebo rozvíjí stávající zákony o bydlení. V řadě případů zákon o bydlení pamatuje i na středně příjmové skupiny nebo mladé osoby, které z různých důvodů nedosáhnou na tržní bydlení nebo je pro ně dlouhodobě finančně neudržitelné. Výjimkou není ani strategie k omezení bezdomovectví a snaha o komplexní řešení otázky těchto zvláště zranitelných osob. Stav, kdy v České republice chybí odpovídající zákonná úprava sociálního bydlení, je podle Ústavního soudu dlouhodobě neudržitelný a směřuje proti našim mezinárodním závazkům.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2533/20 je včetně odlišného stanoviska dostupný PDF ikona zde (526 KB, PDF).

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu