Ústavní soud TZ 57/25

Stěžovatelka vznesla před orgány činnými v trestním řízení (OČTŘ) hájitelná tvrzení o tom, že byla při jednání duchovního (vedlejšího účastníka) ve stavu bezbrannosti, dále že v jejím vztahu k vedlejšímu účastníku byl splněn znak „svěření dozoru“, a o tom, že sexuální aktivity vedlejšího účastníka vůči ní probíhaly bez jejího souhlasu, čehož si vedlejší účastník musel být vědom. Podle Ústavního soudu nelze vyloučit, že tyto skutečnosti mohly být relevantní pro posouzení trestnosti jednání vedlejšího účastníka podle tehdy platného trestního zákona, nevylučovala je ani tehdejší rozhodovací praxe soudů, proto státu vznikla povinnost provést účinné vyšetřování. Příslušné OČTŘ však nevyvinuly skutečnou a řádnou snahu věc objasnit. Ignorovaly tvrzení stěžovatelky, nezajistily dostatečné důkazy potřebné k objasnění věci, a jejich postup proto nedostál požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování. Náležitě nevysvětlily své úvahy, na nichž postavily rozhodnutí o odložení věci.

OČTŘ zahájily v listopadu 2019 vůči vedlejšímu účastníku úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu pohlavního zneužití. Policie věc odložila, protože nezjistila, že by šlo o podezření z trestného činu. Stěžovatelka podala stížnost, ve které zdůraznila, že vedlejší účastník byl jejím zpovědníkem, duchovním doprovázejícím, rádcem a duchovním otcem a po smrti jejího otce se stavěl i do role otce skutečného. Tohoto postavení vůči ní zneužil, stejně tak i její závislosti i bezbrannosti. Opakovaně ji nutil k sexuálním kontaktům, přestože věděl, že o ně nemá zájem. Stěžovatelka mu toto sdělovala opakovaně v situacích, kdy byla schopna vyjádřit výslovně svou vůli. Rovněž mu sdělila, že jeho doteky jí působí fyzickou nevolnost. Věděl, že stěžovatelku v mládí sexuálně obtěžoval jiný duchovní a ona se tomu nedokázala bránit. Policie se nezabývala zejména její bezbranností, kterou je třeba vykládat v nejširším smyslu jako odevzdanost pachateli, která u ní byla dána. Vedlejší účastník jako duchovní otec vykonával intenzivní dozor nad životem stěžovatelky, podmínka svěření k dozoru byla tedy materiálně splněna. Policejní orgán pochybil, pokud dospěl k závěru, že nebyly naplněny znaky trestného činu pohlavního zneužívání a znásilnění.

Obvodní státní zastupitelství napadeným usnesením stížnost stěžovatelky zamítlo jako nedůvodnou. Postavení vedlejšího účastníka jakožto vedoucího diplomové práce stěžovatelky a jejího duchovního vůdce není srovnatelné např. se vztahem vychovatele či učitele vůči chovancům a žákům. V případě stěžovatelky se nejednalo o stav bezbrannosti ve smyslu trestního práva. Městské státní zastupitelství následně dospělo k závěru, že postup státního zastupitelství byl správný.

Stěžovatelka podala proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. května 2021, sp. zn. I. ÚS 3363/20, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že bylo provedeno důkladné šetření všech relevantních okolností, OČTŘ svým povinnostem dostály, protiprávnost jednání podezřelého zjištěna nebyla. Stěžovatelka poté podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozhodl, že Česká republika porušila své pozitivní závazky plynoucí z Úmluvy a přiznal stěžovatelce 25 000 € jako náhradu nemajetkové újmy a 1 000 € jako náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka se v obnoveném řízení o ústavní stížnosti domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že porušily její právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí.

Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) ústavní stížnosti stěžovatelky vyhovělo. Stěžovatelka vznesla hájitelná tvrzení týkající se zásahu do práva na zákaz nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí spočívající v podezření ze spáchání trestného činu znásilnění či pohlavního zneužívání. OČTŘ byly povinny důkladně a dostatečně prošetřit všechny relevantní okolnosti týkající se naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat daných trestných činů a zajistit tomu odpovídající důkazy. Protože tak neučinily, došlo k porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování.

Stěžovatelka požadovala, aby se OČTŘ zabývaly jejím nesouhlasem se sexuálními aktivitami vedlejšího účastníka důkladně a dostatečně. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování znamená, že příslušné orgány musí přijmout přiměřená opatření a učinit potřebné kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu. Závěry šetření nesmějí být založeny na ukvapených nebo nepodložených domněnkách. Naopak musejí vycházet z důkladné, objektivní a nestranné analýzy všech relevantních skutečností, a musí být srozumitelně a pečlivě odůvodněny.

Stěžovatelka vznesla hájitelná tvrzení o tom, že podle tehdejší úpravy mohlo dojít k trestným činům pohlavního zneužívání a znásilnění. Poskytla OČTŘ tvrzení zejména ohledně toho, v čem spočívala její bezbrannost a závislost, na základě čehož bylo zřejmé, že vedlejší účastník nemohl předpokládat, že se jedná o konsenzuální styk. Konkrétně uvedla, že se vedlejšímu účastníku svěřila s podrobnostmi o zneužití jiným knězem, při kterém „ztuhla“, a nedokázala razantně a výslovně vyjádřit nesouhlas. Vedlejší účastník těchto údajů zneužil. Stěžovatelka mu sdělila, že jí jeho doteky vyvolávají fyzickou nevolnost, nestojí o žádný způsob vzájemného sexuálního kontaktu. Námitky a nesouhlas s intimními styky vyjádřila stěžovateli sice vždy následně po jeho jednání, ale opakovaně. Z důvodu fyzické reakce organismu na stres vyvolaný nevyžádaným sexuálním jednáním nebyla schopna projevit výslovný nesouhlas přímo při jednání. Vedlejší účastník využil této bezbrannosti k uspokojení svých potřeb. Vysvětlila, proč postavení duchovního otce a vedoucího diplomové práce zahrnovalo velkou míru kontroly a dohledu, proč se cítila odkázaná na jeho vůli a proč byla vůči němu omezena ve svobodě rozhodování.

Policie v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že ke spáchání trestného činu pohlavního zneužití by musel být naplněn znak svěření oběti k dozoru podezřelé osoby. Připouštěla tedy, že i podle tehdy platné právní úpravy mohlo být jednání vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce za určitých okolností trestné. Tvrzení stěžovatelky, kterým se snažila prokázat splnění uvedeného znaku, však policie vůbec nezmínila a nijak ho nehodnotila. Státní zastupitelství na následnou rozsáhlou argumentaci stěžovatelky reagovalo obecným odkazem na závěry soudní praxe, a to bez uvedení konkrétních rozhodnutí. Odkázalo na vztah závislosti rodičů vůči dětem a učitelů vůči žákům, což podle něj nebylo možné postavit na stejnou úroveň jako případ stěžovatelky, v němž byl podezřelý vedoucím diplomové práce a jejím duchovním otcem.

Ústavní soud kritizoval to, že OČTŘ zcela pominuly argumentaci stěžovatelky, podle níž vedlejší účastník vykonával postavení duchovního otce způsobem, který zahrnoval stálou účast na životě svěřence, přejímal část zodpovědnosti za vedenou osobu, včetně výkonu otcovské autority. Stěžovatelka na tom dokládala, že intenzita tohoto vztahu ve spojení s pedagogickým působením vedlejšího účastníka vůči ní byla mnohem vyšší, než běžný vztah učitele základní školy vůči čtrnáctiletému žákovi, dovozovala materiální naplnění podmínky svěření k dozoru, a též i stav závislosti a její zneužití. Tato tvrzení je podle Ústavního soudu nutné považovat ve vztahu k vyhodnocení případné závislosti stěžovatelky za „hájitelná tvrzení“, přesto se žádným z nich OČTŘ nevypořádaly.

Stejně tak se OČTŘ při hodnocení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění nijak nezabývaly tvrzením stěžovatelky o stavu bezbrannosti, v němž se v době jednání vedlejšího účastníka nacházela, a o projevech nesouhlasu, na jejichž základě měl vedlejší účastník vědět, že stěžovatelka se sexuálním kontaktům s ním setrvale a konzistentně brání. Stěžovatelka přitom předkládala rozsáhlou a relevantní argumentaci, proč její stav bylo možno podle tehdejšího zákona i judikatury soudů hodnotit jako relevantní zneužití její bezbrannosti vedlejším účastníkem. Ústavní soud kritizoval i přístup OČTŘ k povinnostem spojeným s účinným vyšetřováním. Vedlejší účastník tak například nikdy nebyl řádně vyslechnut a OČTŘ se spokojily s jeho písemným vyjádřením.  

Zákon platný v době tvrzeného jednání vedlejšího účastníka trestnost jeho jednání nevylučoval. OČTŘ nijak nezpochybňovaly to, že popis sexuálního jednání vedlejšího účastníka odpovídal pojmu „jiný obdobný pohlavní styk“. Důvod pro odložení věci spočíval výhradně v absenci znaku násilí, pohrůžky násilí či zneužití bezbrannosti. Ke zneužití bezbrannosti oběti přitom může dojít vícero způsoby. Obecně je bezbranností stav, kdy není oběť schopna klást odpor. Bezbrannost lze dělit na absolutní bezbrannost, fyzickou bezbrannost a psychickou bezbrannost. Podstatné je, že za stav bezbrannosti vyžadovaný k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 trestního zákona i § 185 trestního zákoníku nebylo třeba, aby se jednalo o bezbrannost absolutní – mohlo jít i o její další formy, kdy možnost klást odpor nebyla vyloučena, ale výrazně omezena. Ostatně v některých soudobých trestních řízeních, v nichž se rozhodovalo o trestném činu znásilnění, státní zastupitelství prosazovalo nutnost širší aplikace znaku zneužití bezbrannosti. Navíc omezený výklad znaku zneužití bezbrannosti při rozhodování o trestném činu znásilnění Nejvyšší soud v té době již opakovaně kritizoval.

OČTŘ měly v době rozhodování o případu stěžovatelky k dispozici rozhodnutí vrcholných soudů, která se vymezovala proti omezenému hodnocení bezbrannosti pouze na případy, jež byly starší judikaturou uváděny jako příklady tzv. absolutní bezbrannosti. I přesto však napadená rozhodnutí znak zneužití bezbrannosti buď zcela opomněla (policejní rozhodnutí), případně k němu bez bližšího odůvodnění citovala pouze překonanou (historickou) judikaturu (státní zastupitelství). Obdobná pochybení shledal Ústavní soud i ve vztahu k posouzení závislosti vztahu stěžovatelky a vedlejšího účastníka.

Případ stěžovatelky se nyní znovu vrací před OČTŘ. Nálezem Ústavní soud nijak nepředjímá závěry o případném naplnění znaků skutkových podstat trestných činů znásilnění a pohlavního zneužívání podle právní úpravy platné v rozhodné době, ani to, jakým způsobem bude trestnost jednání vedlejšího účastníka posouzena v přípravném řízení. Ústavní soud si je také vědom značného časového odstupu od doby, kdy měly být spáchány vyšetřované skutky. Posouzení případných skutečností, které by bránily znovuotevření vyšetřování vedlejšího účastníka (např. možné promlčení), je závislé na konkrétních skutkových okolnostech (týkajících se např. možného stavení nebo přerušení promlčecí doby či možného pokračování v trestném činu), z nichž některé mohly nastat až po uzavření věci ze strany OČTŘ a nelze je tedy zjistit z nyní dostupné dokumentace. Jejich zjištění a posouzení přísluší právě OČTŘ v navazujícím řízení.

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/25 je (včetně odlišného stanoviska soudce Langáška) dostupný  zde (668 KB, PDF).

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu