Ústavní soud, TZ 65/2026
Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval otázkou jmenování vhodného hmotněprávního opatrovníka pro osobu omezenou ve svéprávnosti. Osoba opatrovníka je totiž v těchto případech klíčová, soudy k jejímu výběru nesmí přistupovat formalisticky a musí vzít v potaz také přání samotného opatrovance. Ustanovení veřejného opatrovníka je pak až poslední možností.
Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi bylo zahájeno řízení o omezení svéprávnosti stěžovatele jako posuzovaného a současně byl stěžovateli k zastupování v řízení o omezení jeho svéprávnosti jmenován opatrovníkem advokát (tzv. procesní opatrovník). Okresní soud následně rozsudkem omezil svéprávnost stěžovatele na dobu pěti let v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku a jmenoval posuzovanému opatrovníkem město (tzv. hmotněprávní opatrovník, v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka), kterému stanovil oprávnění a povinnost za posuzovaného jednat v rozsahu jeho omezení svéprávnosti. K odvolání města proti jmenování opatrovníkem ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který rozsudek okresního soudu v tomto směru potvrdil. Krajský soud shodně jako okresní soud dospěl k závěru, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že zde není žádná vhodná osoba, kterou by do funkce opatrovníka navrhl opatrovanec, nejsou zde ani osoby uvedené v příslušném ustanovení občanského zákoníku, ani jiná osoba, která by splňovala zákonné podmínky, aby se stala opatrovníkem. Proto bylo nutné přistoupit ke jmenování veřejného opatrovníka, tedy města. Stěžovatel poté neúspěšně napadl usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu dovoláním. Nejvyšší soud přezkoumal usnesení krajského soudu, kterým odvolací soud přezkoumával rozsudek okresního soudu pouze v rozsahu ustanovení hmotněprávního opatrovníka stěžovatele. Dovolací soud poukázal na náležitou, avšak marnou snahu obecných soudů o zjištění faktického bydliště stěžovatele jako posuzovaného a zdůraznil, že stěžovatel v tomto směru soudům neposkytl žádnou součinnost. Proto se Nejvyšší soud ztotožnil s postupem krajského soudu, který za dané situace vycházel z § 80 odst. 2 občanského zákoníku (za situace, kdy místo pobytu posuzovaného nelze zjistit, případně jen s neúměrnými obtížemi) a za bydliště posuzovaného považoval místo, kde žil naposledy a kde se současně nachází i jeho majetek (nemovitost na této adrese, kterou v mezidobí zdědil po matce).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že obecné soudy ustanovily jeho hmotněprávním opatrovníkem veřejného opatrovníka – město, které se stěžovatelem nemá kontakt a nemůže tak řádně hájit jeho zájmy.
Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel rovněž zpochybnil samotné rozhodnutí, kterým mu byla svéprávnost omezena, a také ustanovení procesního opatrovníka. Přezkumem tohoto rozhodnutí okresního soudu (resp. daných výroků) se však Ústavní soud nemohl zabývat, neboť proti němu stěžovatel nepodal odvolání ani žalobu pro zmatečnost, tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a jeho stížnost v této části není přípustná.
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) ústavní stížnosti (zčásti) vyhověl, neboť shledal, že obecné soudy svými rozhodnutími v této věci porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle § 62 občanského zákoníku v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
Podle § 471 odst. 1 občanského zákoníku rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka člověku, může tak učinit až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka; musí též vyslechnout jeho vyjádření nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z něho. Soud jmenuje podle § 471 odst. 2 občanského zákoníku opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas. Veřejný opatrovník tedy nastupuje až subsidiárně jako poslední možnost.
V projednávaném případě vyšly obecné soudy ze zjištění, že v průběhu řízení se nenašla žádná blízká či jiná osoba, která by přicházela v úvahu jako opatrovník stěžovatele. Proto se krajský soud ztotožnil s postupem okresního soudu, který přistoupil ke jmenování veřejného opatrovníka – a to města, které je s ohledem na bydliště stěžovatele určené podle § 80 občanského zákoníku „příslušné“.
Z rozsudku okresního soudu přitom vyplývá, že otec stěžovatele, který podal návrh na zahájení řízení o omezení svéprávnosti svého syna, navrhoval, aby on sám byl jmenován jeho opatrovníkem. Soudy však otce nepovažovaly za vhodnou osobu pro výkon této funkce s ohledem na jeho předchozí trestnou činnost a problematické vztahy se synem. Ústavní soud však v tomto směru dospěl k závěru, že se soudy s návrhem otce na jmenování opatrovníkem dostatečně nevypořádaly. Trestná činnost otce stěžovatele se týká již vzdálené minulosti a zároveň nejde o trestnou činnost, která by ho z výkonu opatrovnictví bezpodmínečně vylučovala.
K námitce problematických vztahů otce a syna jako argumentu obecných soudů, proč otce nejmenovat opatrovníkem, je třeba uvést, že stěžovatel trpí závažnou duševní poruchou nikoliv přechodného charakteru. V jejím důsledku má narušený kontakt s realitou, svůj zdravotní stav si neuvědomuje, nemá na něj náhled a je přesvědčen, že mu okolí škodí. Je tedy pochopitelné, že jeho přístup k řešení různých životních situací je ovlivněn jeho nemocí, což soudy nevzaly při svém rozhodování dostatečně v potaz. Skutečnost, že jednání se stěžovatelem je problematické, nesmí být překážkou při hledání a nalezení vhodného opatrovníka, protože z důvodu psychického onemocnění stěžovatele bude zřejmě problematický vztah s kteroukoliv jinou osobou.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy se v této věci otázkou jmenování vhodného opatrovníka stěžovateli nezabývaly dostatečně pečlivě. Soudy nevyvinuly žádné významné úsilí, aby zjistily, zda se v okolí stěžovatele nenachází příbuzná, blízká či spřátelená osoba splňující podmínky pro výkon funkce opatrovníka, které stěžovatel důvěřuje, a která je schopna a ochotna opatrovnictví vykonávat.
Místo toho ustanovily stěžovateli veřejného opatrovníka – město, který dal v řízení zřetelně najevo, že opatrovníkem stěžovatele být nechce. I když jeho souhlas není nutný, lze za této situace jen stěží předpokládat, že poskytne stěžovateli efektivní ochranu jeho práv a oprávněných zájmů. Ostatně sám stěžovatel se v dovolání i v ústavní stížnosti vyjádřil, že si toto řešení nepřeje. Přání opatrovance je třeba zohlednit, a to i v případě nesouhlasu s osobou, která se má stát jeho opatrovníkem.
Případ se nyní vrací k okresnímu soudu, který by měl v dalším řízení především znovu vyslechnout vyjádření stěžovatele a zjistit jeho názor, koho si přeje ustanovit svým opatrovníkem. V dalším řízení se bude zabývat tím, zda stávající rozsah omezení ve svéprávnosti u stěžovatele odpovídá jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu, či zda nedošlo k jeho změně. Následně se bude okresní soud znovu zabývat výběrem a jmenováním vhodného opatrovníka stěžovatele v souladu se závěry tohoto nálezu a bude povinen své rozhodnutí řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Stěžovateli pak nic nebrání v tom, aby si pro další řízení před obecnými soudy i bez souhlasu opatrovníka sám zvolil zmocněnce, který bude řádně hájit jeho zájmy (§ 37 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních).
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 434/26 bude zveřejněn dodatečně.
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu