Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1319/20 dne 2. prosince 2020 – rozhodnutí zveřejněné s tiskovou zprávou

K zadržení dítěte ve smyslu Haagské úmluvy aneb nezletilé dítě své rodiče následuje v „dobrém i špatném“.




Ústavní soud, Brno, TZ 95/2020

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť jím byla porušena základní práva stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala navrácení své nezletilé dcery (*2011) do místa jejího obvyklého bydliště v Německu. Svůj návrh odůvodnila tím, že její rodiče se v srpnu roku 2019 dopustili protiprávního zadržení nezletilé ve smyslu Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. (dále též „Haagská úmluva“), kdy nezletilou zadrželi v České republice, a to bez souhlasu stěžovatelky, které ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy svědčí právo péče o nezletilou. Městský soud v Brně návrhu stěžovatelky v listopadu 2019 vyhověl a jejím rodičům nařídil, aby svou vnučku vrátili do místa jejího obvyklého bydliště v Hamburku do třiceti dnů od doručení rozsudku. Pro případ, že by tak neučinili, poskytl soud stěžovatelce oprávnění po uplynutí stanovené lhůty nezletilou převzít za účelem jejího navrácení do uvedeného místa jejího obvyklého bydliště. Rodiče stěžovatelky podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, kterému Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl a návrh stěžovatelky na navrácení dcery zamítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí nepředvídatelností, překvapivostí a vnitřní rozpornosti.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (opatrovníka nezletilé)  i rodičů stěžovatelky (v tomto řízení vedlejších účastníků), obsah rozsudku krajského soudu, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který ze skutečnosti, že se nezletilá v době jeho rozhodování nacházela v Krizovém centru pro děti a dospívající v Brně, dovodil, že její prarodiče nejsou ve sporu pasivně legitimováni jako odpůrci, neboť již nezletilá nebyla v jejich moci, a oni by tak případnému požadavku na její navrácení stejně nemohli vyhovět. Předně je třeba vzít v potaz, že nezletilou do zařízení nejprve přivedla její babička, a teprve posléze tam byla umístěna formálně, z rozhodnutí soudu, a to za účelem vytvoření neutrálního prostředí k minimalizaci negativních dopadů konfliktu mezi stěžovatelkou a jejími rodiči. Podle názoru Ústavního soudu je zásadně nutné vycházet z toho, že zadržení dítěte ve smyslu Haagské úmluvy má vždy svého původce či více původců, kteří jsou jeho prvotními činiteli, a jsou proto za takový akt odpovědní bez ohledu na to, jak s dítětem později zacházejí, včetně jeho případného „svěření“ jiné osobě. Ostatně záměnu účastníka řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí (nejen) na straně odpůrce zákon o zvláštních řízeních soudních nepředvídá.

Ani další závěry odvolacího soudu neshledal ústavně souladnými. Krajský soud se odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, aniž by svůj odlišný postup v nynější věci jakkoliv vysvětlil. Dále odvolací soud vybudoval své rozhodnutí i na otázce zjištění obvyklého bydliště nezletilé. Vyzdvihl, že stěžovatelka konkludentním způsobem založila nové obvyklé bydliště v České republice tím, že své matce udělila plnou moc pro účely školní docházky nezletilé v tomto státě. I zde musel Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatelky i opatrovníka nezletilé.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že určení obvyklého bydliště nezletilého dítěte je výsadou rodiče, jemuž svědčí právo (a zároveň povinnost) péče o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, a nikoli jeho prarodičů. Nezletilé dítě své rodiče následuje v „dobrém i špatném“. Není přípustné, aby kdokoli (včetně prarodičů) svémocně odňal dítě rodiči, má-li jiný názor na jeho výchovu. Pokud výchova (péče) rodičů (nebo její absence) působí nezletilému dítěti nepřiměřenou újmu, lze rodiče rodičovské odpovědnosti zbavit či ji omezit. Ale toliko na základě zákona a rozhodnutím soudu. K tomu ovšem v souzené věci nedošlo. Na tom nic nemění ani předběžné opatření, kterým byla nezletilá svěřena do zatímní péče svých prarodičů, neboť bylo přijato na základě jejich návrhu, jímž deklarovali svůj úmysl nezletilou stěžovatelce nevrátit a zadržet ji v České republice proti vůli stěžovatelky a jímž také sledovali určitou právní záštitu tohoto svého konání.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.  

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1319/20 vyhlášený dne 2. prosince 2020 v 10:00 hodin naleznete  zde (183 KB, PDF). 

 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu

Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.