Ústavní soud, Brno, TZ 15/2021
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Otec (v tomto řízení stěžovatel) a matka (v tomto řízení vedlejší účastnice) vedou „spor“ ohledně rodičovské zodpovědnosti k jejich nezletilému synovi (nar. v roce 2010, v tomto řízení vedlejší účastník). Řízení bylo vedeno jak před soudy v Itálii, tak před soudy v České republice. V Itálii však bylo zahájeno o něco dříve, a proto Městský soud v Brně řízení ve věci později podaného návrhu matky přerušil s odkazem na čl. 19 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II bis“ či „Nařízení“). Italský soud následně určil svoji příslušnost pro řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 8 nařízení Brusel II bis, podle něhož jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Ve věci meritorně rozhodl tak, že vyslovil pozbytí rodičovské zodpovědnosti matky a svěřil dítě do výlučné péče otce. Následně bylo českými soudy vydáno několik předběžných opatření upravujících styk nezletilého s otcem. Stěžovatel v řízení před Městským soudem v Brně namítal překážku litispendence, protože v Itálii stále probíhalo řízení o jeho dovolání a domníval se, že když italský soud stanovil svou příslušnost, měl by český soud naopak prohlásit svoji nepříslušnost a řízení zastavit. Místo toho však městský soud meritorně rozhodl tak, že nezletilého svěřil do péče matky a stěžovateli stanovil povinnost platit výživné. Soud dále uvedl, že jeho příslušnost vychází z čl. 8 nařízení Brusel II bis, neboť nezletilý má na území České republiky obvyklé bydliště. S přihlédnutím k čl. 23 písm. b) a ž f) Nařízení pak dospěl k závěru, že uznání rozhodnutí italských soudů by odporovalo veřejnému pořádku a především by byl ohrožen nejlepší zájem dítěte. K odvolání otce i matky Krajský soud v Brně rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že české soudy rozhodly i přes jím opakovaně vznesenou námitku litispendence a nesprávný procesní postup vedl k tomu, že v této věci existují dvě protichůdná soudní rozhodnutí členských států.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Klíčové bylo zhodnotit, zda byl český soud mezinárodně příslušný k rozhodnutí ve věci rodičovské odpovědnosti podle unijních pravidel vyjádřených v nařízení Brusel bis II a zda odůvodnění obecných soudů ohledně mezinárodní příslušnosti z ústavně právního hlediska obstojí.
Ve věci rodičovské zodpovědnosti k nezletilému byla zahájena paralelní soudní řízení u obecných soudů v Itálii i České republice – takový stav je z hlediska předvídatelnosti, funkčnosti unijního justičního prostoru, a zejména předního zájmu dítěte, nežádoucí.
Nařízení Brusel II bis upravuje tzv. překážku litispendence (věci zahájené). Je-li podle čl. 19 odst. 2 Nařízení řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ke stejnému dítěti v téže věci zahájeno u soudů různých členských států, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než je určena příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první. Pokud je podle čl. 19 odst. 3 Nařízení následně určena příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, prohlásí se soud, jež řízení zahájil později, za nepříslušný ve prospěch tohoto soudu.
Účelem pravidel upravujících překážku litispendence je zamezit právě souběžným řízení před soudy různých členských států a rozporům v rozhodnutích, které by z nich mohly plynout.
Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá žádnou diskreci ohledně postupu podle čl. 19 Nařízení, tzn. pravidla o přerušení a případném prohlášení nepříslušnosti mají imperativní charakter. Rozhodnout o své příslušnosti zkrátka může jen soud, který zahájil řízení jako první. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, je tímto rozhodnutím vázán a nesmí žádným způsobem přezkoumávat jeho správnost či zákonnost. Jinými slovy, soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, se nesmí chovat jako „odvolací soud“ ve vztahu k soudu, který zahájil řízení jako první.
Postup Městského soudu v Brně tak z ústavněprávního hlediska neobstojí. Je rovněž nutné podotknout, že důvody, pro které lze odmítnout uznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, musí být vykládány restriktivně, neboť představují překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů Nařízení – unijního systému založeného na zásadě vzájemné důvěry. Použití ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 23 písm. a) Nařízení přichází v úvahu pouze v případě, že by s přihlédnutím k nejlepším zájmům dítěte uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě nepřijatelným způsobem narušovalo právní řád členského státu, v němž se o uznání žádá, neboť by byla dotčena nějaká základní zásada; takový zásah by musel představovat zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu členského státu, v němž se o uznání žádá, za zásadní. Je však nutné zdůraznit, že podle čl. 24 nařízení Brusel II bis nesmí být přezkoumávána příslušnost soudu členského státu původu.
Ústavní soud rozumí snaze českých obecných soudů rozhodnout v nejlepším zájmu dítěte. V nejlepším zájmu dítěte však není, aby existovala dvě protichůdná rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti a aby nebylo postaveno na jisto, které z nich má přednost.
Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Brně, který se musí ústavně konformním způsobem vypořádat s existencí rozhodnutí italských soudů ve věci samé. V případě, že nebude dán důvod pro neuznání italských rozhodnutí, budou muset obecné soudy dále zkoumat, zda se nezměnily poměry tak, že je nutné znovu rozhodnout ve věci rodičovské odpovědnosti. Rozhodnutí o rodičovské odpovědnosti (včetně rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti) totiž není v čase absolutně neměnné, a proto je nutné existenci překážky věci pravomocně rozsouzené (res iudicata) zkoumat právě s ohledem na změnu poměrů a vznik nových okolností.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2449/20 vyhlášený dne 25. února 2021 v 9:00 hodin naleznete 
zde (674 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.