Ústavní soud, Brno, TZ 85/2020

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítl ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Brně, rozsudku Krajského soudu v Ostravě a usnesení Nejvyššího soudu, neboť neshledal, že by jimi došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel (advokát) byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby ve formě účastenství v podobě návodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce tří let a k trestu zákazu výkonu advokacie na dobu dva a půl roku. Spolu se stěžovatelem byl odsouzen pro dokonaný trestný čin i hlavní pachatel, soudce insolvenčního úseku Krajského soudu v Brně, vůči němuž měl stěžovatelův návod směřovat. Odvolací Krajský soud v Ostravě zkrátil stěžovateli délku zkušební doby u podmíněně odloženého trestu na dva roky. S tímto výsledkem se stěžovatel nespokojil a podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.

Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl při výkonu advokacie předat sám či prostřednictvím jiného hlavnímu pachateli opožděnou přihlášku pohledávky své klientky do insolvenčního řízení, aby zajistil, že tato bude soudem přijata jako podaná řádně a včas, a poté, co se hlavní pachatel pro nesouhlas pracovnice podatelny neúspěšně pokusil dosáhnout zpětného zařazení této přihlášky do příslušného spisu pod záminkou, že ji nalezl v jiném spisu, kam byla patrně omylem zařazena, a přihláška byla stěžovateli vrácena zpět, měl stěžovatel opětovně přihlášku předat hlavnímu pachateli, který se poté znovu neúspěšně pokusil u administrativního aparátu soudu dosáhnout jejího zpětného zařazení do spisu, aby s ní v insolvenčním řízení bylo nakládáno jakožto s řádně a včas podanou, neboť bez toho by pohledávka stěžovatelovy klientky nemohla v předmětném insolvenčním řízení být uspokojena.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá celou řadu pochybení, kterých se obecné soudy měly dopustit. Pro rozhodování Ústavního soudu však byla stěžejní námitka, že jeho obhajoba byla v zásadě znemožněna tím, že se činu měl dopustit při výkonu advokacie, a tedy ve vztahu ke své klientce byl vázán povinností mlčenlivosti dle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Domnívá se totiž, že povinnosti mlčenlivosti ustupují advokátovy osobní zájmy, neboť podle stavovských předpisů je nucen upřednostnit zájmy klienta i před svými vlastními zájmy.

Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti a dalších vyžádaných podkladů a vyjádření dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Je zřejmé, že v situaci, kdy se vede trestní řízení proti advokátovi v souvislosti s jeho poskytováním právních služeb, dochází zde ke střetu mezi oprávněnými zájmy advokáta a jeho klienta v obou případech chráněnými na úrovni základních lidských práv a svobod, jestliže účinná obhajoba advokáta vyžaduje uvedení skutečností, které jsou kryty jeho povinností mlčenlivosti. K tomuto střetu se přitom dosud Ústavní soud ve své nálezové judikatuře nevyjádřil, a právě z toho důvodu nemohl stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, ale musel o ní rozhodnout nálezem.

Ústavní soud se podrobně zabýval obecnými východisky ke kolizi povinnosti mlčenlivosti s právem na obhajobu za použití vlastní judikatury, judikatury Evropského soudu pro lidská práva i komentářové literatury (blíže viz body 24 – 40 odůvodnění).  Po jejich aplikaci na projednávanou věc dospěl k závěru, že námitka stěžovatele není důvodná.

Vyžaduje-li účinná obhajoba advokáta prolomení povinnosti mlčenlivosti advokáta dle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, pak právo advokáta na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nad touto povinností převáží. I v takových případech však advokát musí dbát oprávněných zájmů svého klienta a z povinnosti mlčenlivosti je vyňat jen v rozsahu nutném pro svou účinnou obhajobu. Tento rozsah je zásadně advokát oprávněn posoudit sám, a odpovědnost za porušení povinnosti mlčenlivosti proto nese jen tehdy, jestliže zjevně zneužil svého práva k účelu nezpůsobilému k jeho účinné obhajobě přispět.

Stěžovateli nemohlo být a priori bráněno ve výkonu jeho práva na obhajobu i uvedením skutečností, které by byly kryty povinností mlčenlivosti. V nynější věci přitom ani nešlo o to, že by orgány činné v trestním řízení bránily stěžovateli v uplatnění jeho práva na materiální obhajobu uváděním skutečností či předkládáním důkazů podléhajících povinnosti mlčenlivosti či že by mu jakýkoliv jiný orgán veřejné moci takovou skutečnost kladl k tíži.

Stěžovatel se o takový výkon svého práva na obhajobu ani nepokusil. Přitom názor, že jeho právo na obhajobu je této povinnosti nadřazeno, byl již před vydáním prvního napadeného rozhodnutí artikulován v komentářové literatuře a částečně i v judikatuře, a pro stěžovatele jakožto advokáta, a tedy právního profesionála, nemohl tak být nepředvídatelný či natolik nespolehlivý, aby na svou obhajobu tímto způsobem úplně rezignoval. Skutečnost, že tak učinil, tak nelze klást k tíži nikomu jinému než jemu samému.

Ostatní námitky stěžovatele Ústavní soud nevyhodnotil ani jako potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4071/19 vyhlášený dne 26. října 2020 v 10:00 hodin naleznete  zde (426 KB, PDF). 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu

Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.