Ústavní soud, Brno, TZ 2/2021
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výroky usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně ukládající stěžovateli uhradit náklady exekuce, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovateli (*1979) byla v roce 1999 uložena povinnost uhradit Dopravní společnosti Zlín-Otrokovice s. r. o. (v tomto řízení vedlejší účastnice) částku ve výši 206 Kč s příslušenstvím představující pokutu za jízdu „na černo“ v prostředcích městské hromadné dopravy. K uspokojení pohledávky byla v roce 2004 nařízena exekuce. Stěžovatel trpí závažnou duševní chorobou, a to reziduální schizofrenií; onemocnění má trvalý charakter a dostupnými medicínskými prostředky již není vyléčitelné. Proto mu byl v roce 2018 jmenován opatrovník a od ledna roku 2019 pobírá invalidní důchod pro třetí stupeň invalidity. Stěžovatelův zdravotní stav mu v současné době neumožňuje vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost. S ohledem na popsanou situaci opatrovník stěžovatele v červnu roku 2019 zažádal o zastavení exekuce pro nemajetnost. Soudní exekutorka návrhu nevyhověla, nicméně Okresní soud ve Zlíně následně usnesením exekuci zastavil. Dospěl k závěru, že nelze očekávat, že by v současné době došlo k vymožení alespoň nákladů exekuce. Stěžovatel je závislý na sociálních dávkách, jeho důchod je ve výši, ze které exekuční srážky provádět nelze, a nemá žádný movitý, ani nemovitý majetek. Přes výše uvedené nicméně okresní soud stěžovateli uložil povinnost náhrady nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč podle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Konstatoval, že vedlejší účastnice jakožto oprávněná zastavení exekuce pro nemajetnost stěžovatele procesně nezavinila. Procesní zavinění je naopak na straně stěžovatele, který nezaplatil svůj dluh. Odvolací Krajský soud ve Zlíně – pobočka ve Zlíně k nákladům exekuce pouze konstatoval, že vedlejší účastnice zastavení exekuce pro nemajetnost nezavinila, neboť zachovala přiměřenou míru opatrnosti při zahájení exekuce.
Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že nelze dovodit jeho zavinění na zastavení exekučního řízení pro nemajetnost, jelikož tato nemajetnost je způsobena objektivními skutečnostmi, a to především tím, že je dlouhodobě invalidní, pobírá invalidní důchod a je nesvéprávný. Povinnost hradit náklady exekuce se mu jeví nespravedlivá tím spíše, že výše nákladů je téměř čtyřicetinásobná oproti jistině vymáhané v rámci exekuce.
Ačkoliv jde o bagatelní částku, Ústavní soud v této věci připustil věcný přezkum. Z přístupu obecných soudů k určení náhrady nákladů exekuce podle § 89 exekučního řádu je zřejmá stále přetrvávající nejistota a judikaturní nejednotnost ve vztahu k otázce procesního zavinění při zastavení exekuce pro nemajetnost. Posuzovaná částka navíc několikanásobně převyšuje stěžovatelovy majetkové a finanční poměry, takže se z jeho subjektivního pohledu jedná o existenční otázku.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Problematikou ústavně konformního výkladu § 89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval opakovaně (k tomu blíže viz body 25 – 29 nálezu). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 191/18 ze dne 28. 5. 2019 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3aOrJ2X 
). Ústavní soud zopakoval východiska své předchozí judikatury spočívající v tom, že skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není důvodem jeho zvláštní ochrany, a to na úkor soudního exekutora, jemuž by v principu právo na náhradu nákladů exekuce nemělo být nepřiznáváno; procesní zavinění povinného se předpokládá. K nepřiznání náhrady nákladů exekuce soudnímu exekutorovi lze výjimečně dospět, jmenovitě tam, kde nelze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat ani povinnému, ani oprávněnému. Situace, kdy nelze zavinění na zastavení exekuce pro nemajetnost přičítat povinnému, jsou zcela výjimečné; dochází k nim zejména v případech, kdy povinný je při zahájení exekuce solventní, avšak tento jeho stav se v důsledku protiprávního jednání třetí osoby či vyšší moci změnil.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména pak z rozhodnutí soudu odvolacího vyplývá, že se tyto soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou posouzení procesního zavinění stěžovatele na zastavení exekuce. Obecné soudy toliko mechanicky a formalisticky, bez zvážení specifických okolností případu, ztotožnily procesní zavinění stěžovatele s primárním nezaplacením exekvovaného dluhu. V posuzovaném případě je však nemajetnost stěžovatele způsobena výskytem a vývojem závažné duševní choroby, která vylučuje jakoukoli výdělečnou činnost. Závažné duševní onemocnění je dle Ústavního soudu zřejmým příkladem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 191/18 identifikované výjimky z obecného předpokladu procesního zavinění povinného spočívající v zásahu vyšší moci. Pokud obecné soudy v napadených rozhodnutích v rozporu s výše uvedenými judikaturními závěry Ústavního soudu konstatovaly, že procesní zavinění zastavení neúspěšné exekuce lze shledat na straně stěžovatele, pochybily, a porušily tak stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o ochranu zájmů soudní exekutorky, Ústavní soud konstantně judikuje, že osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Exekutor navíc vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele, čemuž odpovídá coby základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a na vlastní riziko. Exekutor pak má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Nadto, v případech, kdy obecné soudy dospějí k závěru o nezavinění povinného, není vyloučeno oprávněnému uložit povinnost uhradit (alespoň) účelně vynaložené výdaje soudního exekutora.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 65/20 vyhlášený dne 4. ledna 2021 v 9:00 hodin naleznete 
zde (174 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
Upozornění: Do 31. 1. 2021 jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.