Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1412/20 dne 19. října 2020 – rozhodnutí zveřejněné s tiskovou zprávou

Povinnost objasnění tzv. předsudečné pohnutky trestného činu ve světle práva na účinné vyšetřování

Ústavní soud, Brno, TZ 83/2020

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně, spočívajícímu ve vydání rozsudku ze dne 12. 3. 2020, neboť neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele.

V trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně vystupoval stěžovatel jako poškozený. Obžalovanému (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) v něm bylo kladeno za vinu, že zaútočil na stěžovatele a tento útok byl způsobilý i ohrozit jeho život. Proto byl uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a přečinu výtržnictví, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Vinu ve smyslu § 145 odst. 2 písm., písm. f) trestního zákoníku (tedy že by vedlejší účastník čin spáchal  na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání) však krajský soud nekonstatoval.

Právě tato skutečnost je pro posouzení nyní projednávané věci klíčová. Krajský soud totiž vzal za prokázanou existenci několika stěžovatelem tvrzených předsudečných indikátorů. Zejména konstatoval, že byla prokázána inklinace vedlejšího účastníka k neonacistickému hnutí a neonacistickým názorům. Prokázána byla rovněž jeho násilná minulost. Okolnost, že stěžovatel by mohl potenciálně být cílem útoku pro svou etnicitu, tak nebyla sporná. Navzdory uvedenému však krajský soud uzavřel, že nenávistnou, resp. předsudečnou pohnutku ve smyslu § 145 odst. 2 písm. f) trestního zákoníku se mimo rozumnou pochybnost prokázat nepodařilo. Tento svůj závěr neopřel jen o skutečnost, že tvrzení o rasistických urážkách vyplývalo pouze z výpovědi stěžovatele. Konstatoval, že celá řada tvrzení poškozeného o průběhu útoku nebyla podporována jinými důkazy, či byla naopak dalšími provedenými důkazy (nejen výpovědi svědků, ale i kamerové záznamy) významně zpochybňována.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá konstatování, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování. Krajskému soudu vytýká, že výslovně neuvedl, že předmětný zločin byl spáchán pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost či vyznání, byť podle stěžovatele byla najisto postavena existence indikátorů „nenávistného útoku“, uznávaných i relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu ESLP, podle níž státy mají prostřednictvím svých orgánů povinnost v trestním řízení objasnit tzv. předsudečnou (či nenávistnou) pohnutku, a to i tehdy, jedná-li se o pohnutku smíšenou.

Ústavní soud přezkoumal napadený zásah orgánu veřejné moci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních podmínek řízení. Ačkoliv stěžovatel nebyl jako poškozený přímo účastníkem řízení o vině a trestu, bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto o jeho právech či povinnostech a ústavní stížnost zároveň představuje jediný prostředek, kterým se může dovolat svého práva. Proto může být ve vztahu k němu ústavní stížnost projednána jako ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. V tomto případě není ani podstatné, že rozsudek krajského soudu dosud nenabyl právní moci, neboť stěžovatel proti rozsudku o vině a trestu nemohl podat odvolání ani jiný procesní prostředek ochrany práva. Ústavní soud tedy uzavřel, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že judikatura ESLP, jež se vztahuje k porušení práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 či 3 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy, byla formulována za podstatně jiných procesních okolností. Stručně řečeno, týkala se situací, v nichž nebylo trestní stíhání zahájeno, popř. bylo trestní stíhání skončeno v určité fázi přípravného řízení a samotná otázka, zda došlo k nenávistnému útoku, nebyla vůbec posuzována soudem.

V projednávané věci však krajské státní zastupitelství s ohledem na výsledky vyšetřování vzalo předsudečný, resp. nenávistný motiv, za pravděpodobný a podalo v tomto rozsahu obžalobu ke Krajskému soudu v Brně. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost provést účinné vyšetřování není povinností co do výsledku, nýbrž povinností stran důkladnosti, nestrannosti či rychlosti vyšetřování. Navíc nelze pustit ze zřetele, že i při existenci celé řady předsudečných indikátorů (které v projednávané věci vskutku existovaly) nemůže soud výrok o vině vyslovit bez ohledu na právo na spravedlivý proces, jež svědčí obžalovanému.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu k principům spravedlivého procesu patří i princip presumpce neviny, dle kterého je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Ani existence celé řady předsudečných indikátorů proto nemůže vést soud automaticky ke konstatování, že obžalovaný je vinen spácháním určitého trestného činu z nenávistné pohnutky. Princip in dubio pro reo je natolik podstatnou součástí záruk práv jednotlivce proti zneužití moci ze strany státu, že jeho (navíc takto zásadní) prolomení ani v případě „bohulibých“ pohnutek připustit nelze. Uvedené ovšem neznamená, že by Ústavní soud nemohl konstatovat porušení práva na účinné vyšetřování pouze proto, že věc byla posouzena krajským soudem a že proběhlo hlavní líčení. Prostor pro zásah Ústavního soudu by se totiž otevřel jen tehdy, pokud by posouzení věci krajským soudem nebylo dostatečně důkladné či nestranné ve smyslu práva na účinné vyšetřování, jak bylo shora vymezeno.

Krajský soud se však otázkou, zda je na místě konstatovat naplnění skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 2 písm. f) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, podrobně zabýval. K otázce možného předsudečného motivu provedl celou řadu důkazů a svůj skutkový závěr, podle něhož předsudečný motiv (v duchu zásady in dubio pro reo) nebyl nad rozumnou pochybnost prokázán, řádně a přesvědčivě odůvodnil. Naproti tomu pak soud konstatoval, že provedené důkazy (mj. opět kamerové záznamy) potvrzují některé aspekty výpovědí vedlejšího účastníka a svědků, které nasvědčují tomu, že důvodem útoku byl předchozí verbální spor mezi stěžovatelem, vedlejším účastníkem a některými svědky, který nijak nesouvisel s etnicitou stěžovatele.

Ústavní soud tyto klíčové skutkové závěry na základě spisu přezkoumal a má za to, že jsou založeny na racionální a přesvědčivé intepretaci provedených důkazů. Krajský soud tudíž své povinnosti provést účinné vyšetřování ve vztahu k možnému předsudečnému motivu ve smyslu čl. 2 ve spojení s čl. 14 Úmluvy dostál.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1412/20 vyhlášený dne 19. října 2020 v 13:00 hodin naleznete  zde (197 KB, PDF). 

 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu

 

Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.