Ústavní soud, Brno, TZ 88/2020

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) zamítl ústavní stížnost proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. dubna 2018 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 12. ledna 2018, neboť neshledal, že by jimi bylo zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelů.

Proti stěžovatelům byl v květnu 2015 v usedlosti Cibulka v pražských Košířích proveden policejní zásah, spočívající v pronesení výzvy k opuštění objektu pod hrozbou násilí a následném vyvedení osob, které uvnitř zůstaly. Policie České republiky jednala na popud vlastníka objektu, který tvrdil, že se v objektu neoprávněně zdržuje blíže neurčený počet osob. Faktickým dopadem zásahu bylo vyklizení nemovitosti dosud užívané stěžovateli a zabránění v jejím dalším užívání. Jeden ze stěžovatelů byl zadržen, trestně stíhán a následně odsouzen (ostatní stěžovatelé byli stíháni za spáchání přestupku). Tento stěžovatel poté podal podnět k dohledu nad postupem dozorového státního zastupitelství a současně podal žádost o přezkum postupu policie a jejího zásahu podle § 157a trestního řádu. Státní zástupce zaslal stěžovateli vyrozumění o odložení podání. K tomu uvedl, že zadržení stěžovatele bylo důvodné a způsob jeho provedení je záležitostí a odpovědností policejního orgánu. Stěžovatel dospěl k závěru, že se soustava státních zastupitelství necítí být kompetentní k posouzení zásahu policie spočívajícího ve vyklizení nemovitosti a společně s ostatními stěžovateli podal správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Městský soud v Praze žalobu zamítl, Nejvyšší správní soud však toto rozhodnutí zrušil a žalobu odmítl. Dospěl totiž k závěru, že je nepřípustné, aby správní soud přezkoumával zákonnost postupů provedených orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu. Stěžovatelé se následně obrátili na Ústavní soud s tvrzením, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, protože se ochrany před nezákonným zásahem zkoušeli domoci ve dvou odlišných systémech ochrany práv, ale každý je pouze odkázal na ten druhý. Ústavní soud ve věci rozhodl nálezem ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 se závěrem, že věcný přezkum a případnou ochranu měla poskytnout soustava státního zastupitelství, pročež zrušil napadená vyrozumění státního zastupitelství (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3kDDZ8g ). 

Městské státní zastupitelství v návaznosti na kasační nález Ústavního soudu postoupilo podnět k výkonu dohledu a návrh na přezkum postupu policie obvodnímu státnímu zastupitelství. Stěžovatelé následně vznesli námitku podjatosti všech státních zástupců obvodního státního zastupitelství. Námitku podjatosti obvodní státní zástupkyně usnesením vyřídila tak, že se necítí být podjatá; stěžovatelé napadli toto usnesení stížností, která byla jako nedůvodná městským státním zastupitelstvím zamítnuta. Obvodní státní zastupitelství následně věcně vyřídilo původní podnět k dozoru a k přezkumu postupu policejního orgánu, který byl vyhodnocen jako nedůvodný, a to nyní napadeným vyrozuměním ze dne 12. 1. 2018. Obvodní státní zastupitelství odmítlo verzi stěžovatelů, že šlo o nájem, neboť podepsaná dohoda jej výslovně vyloučila. Argumentaci týkající se zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí pak odmítlo jako zcela účelovou a naopak zdůraznilo existenci reálného podezření, že došlo ke spáchání trestného činu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, které opravňovalo policii k provedení zásahu. Stěžovatelé vyrozumění obvodního státního zastupitelství nechali přezkoumat prostřednictvím podnětu k výkonu dohledu podanému k městskému státnímu zastupitelství, které nyní napadeným vyrozuměním ze dne 18. 4. 2018 aprobovalo postup obvodního státního zastupitelství.    

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že obvodní státní zastupitelství ani městské státní zastupitelství nerespektovaly dva nálezy Ústavního soudu, kterými jsou obě státní zastupitelství vázána, neboť byla v obou případech účastna řízení. Prvním byl nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/34E8Vj9 ), který kvalifikoval jednání stěžovatelů jako civilní delikt. Druhým byl již výše zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 3173/16, který stanovil požadavek, aby státní zastupitelství přezkoumalo zásah policie ve všech ohledech, a to včetně důvodnosti z hlediska objektivního a z hlediska přiměřenosti, přičemž nález předpokládá, že ochrana bude srovnatelná s ochranou soudní, kterou má státní zastupitelství pro účely dopadů trestního řízení nahrazovat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Jde-li o stěžovateli namítanou podjatost všech státních zástupců obvodního státního zastupitelství, Ústavní soud této námitce nemůže přisvědčit. Zároveň konstatoval, že státní zastupitelství, které obdrží žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a trestního řádu, musí ve vyrozumění žadateli dostatečně srozumitelně pojmenovat ty úkony, k nimž dal souhlas sám státní zástupce, popř. jejichž provedení sám nařídil, neboť zákonnost těchto úkonů není dozorový státní zástupce oprávněn sám přezkoumávat. Zákonnost takových úkonů bude přezkoumána bezprostředně vyšším státním zastupitelstvím v rámci dohledu podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství. Další úkony, jež policejní orgán vykonal bez ingerence státního zástupce, přezkoumá státní zástupce v rámci své dozorové činnosti. Z vyžádaného spisu vyplývá, že obvodní státní zastupitelství postupovalo v tomto ohledu nedůsledně a ponechávalo stěžovatele v nepatřičné nejistotě o úkonech státního zástupce v posuzované věci. Státní zástupce činný u obvodního státního zastupitelství byl zjevně účasten na dohodě s policií o provedení zásahu v nemovitosti Cibulka. Rozhodně však z toho nelze dovozovat podjatost všech státních zástupců činných v tomto obvodu toliko na základě skutečnosti, že zásah policie byl uskutečněn po dohodě se státním zástupcem, když tento postup je zákonem předvídaným postupem v činnosti státního zastupitelství.

Proti postupu státního zastupitelství v době po vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16 se stěžovatelé dovolávali u obvodního státního zastupitelství účinné ochrany, k níž je obvodní státní zastupitelství uvedeným nálezem zavázáno. Postupu státního zastupitelství po vyhlášení uvedeného nálezu se týkají další námitky stěžovatelů v posuzované věci, když namítají zejména nepřezkoumatelnost napadených vyrozumění obvodního státního zastupitelství a městského státního zastupitelství. Ani těmto námitkám však Ústavní soud nemohl přisvědčit.

Další námitka brojí proti postupu policie, neboť provedený zásah měl být v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud však nesdílí zjednodušující pohled stěžovatelů, kteří argumentují, že státní zastupitelství byla při vydání napadených vyrozumění vázána závěrem Ústavního soudu, který v nálezu sp. zn. II. ÚS 3080/16 snížil charakteristiku jednání stěžovatelů na úroveň civilního deliktu a že tedy úkony trestního řízení proti nim vůbec nepřicházely v úvahu a byly nezákonné. Zákonnost a ústavnost zásahu (úkonů) Policie České republiky je třeba hodnotit hlediskem doby, ve které byl tento zásah učiněn; zásah či jednotlivé úkony nejsou „automaticky“ všechny nezákonné, resp. v rozporu s ústavním pořádkem jen z toho důvodu, že trestní řízení později neskončilo trestním odsouzením konkrétních osob.

V posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že prima facie se mohlo orgánům činným v trestním řízení důvodně jevit, že společenská škodlivost jednání stěžovatelů a dalších aktivistů dosahuje intenzity trestného činu, byť tato okolnost byla posléze Ústavním soudem v nálezu pod sp. zn. II. ÚS 3173/16 vyhodnocena jinak. Tuto okolnost je nutno zdůraznit, neboť daná věc prošla celou soustavou soudů, kde bylo jednání určitých osob zdržujících se v nemovitosti Cibulka vyhodnoceno jako trestný čin podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku a až teprve nálezem Ústavního soudu došlo k „bagatelizaci“ tohoto jednání.

Ústavní soud tedy uzavírá, že nelze konstatovat zásah do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelů. Zásah policie byl v této konkrétní situaci přiměřený, vykonaný v rámci zákonného zmocnění v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i s čl. 4 odst. 1 Listiny. V posuzované věci v souladu s uvedenými ustanoveními nelze považovat za projev libovůle, když orgány činné v trestním řízení na základě konkrétních skutečností vyhodnotily posuzovanou situaci jako podezření, že došlo ke spáchání trestného činu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, a řádně své úkony posléze odůvodnily.

K výroku a odůvodnění uplatnil odlišné stanovisko soudce Jiří Zemánek.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2410/18 vyhlášený dne 3. listopadu 2020 v 14:00 hodin naleznete  zde (396 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu

Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.