Ústavní soud, Brno, TZ 91/20
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení v Hradci Králové, neboť jimi byla porušena práva stěžovatele na účinné vyšetřování a jinou právní ochranu.
Usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“) byla podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, odložena věc podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se mělo dopustit celkem šest neustanovených příslušníků Vězeňské služby České republiky služebně zařazených do Věznice Valdice zkráceně tím, že dne 12. 10. 2018 vyzvali stěžovatele nacházejícího se v cele, aby je následoval na oddělení prevence a stížností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zesláblý a bylo mu zle, snažil se zvednout, aby je následoval, ale spadl na zem, přičemž ho čtyři dozorci fyzicky napadli, kdy jeden ho mlátil do oblasti stehna a lýtka pravé nohy, ostatní tři ho kopali do celého těla. Dále toto jednání dvou dozorců pokračovalo, když byl odváděn s nasazenými pouty k lékaři na ošetření, tak ho shodili ze schodů při vstupu do prostor ošetřovny. Těmito výše popsanými útoky mu měli způsobit hematomy na hrudníku, na obou ramenech, pod klíční kostí a do současnosti ho mají bolet ledviny a pravý bok, tedy jako úřední osoby zneužívaje závislosti stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody, v úmyslu způsobit stěžovateli jinou závažnou újmu, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, tedy v rozporu s § 5 a § 6 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.
Stěžovatel následně neuspěl ani se svou stížností u krajského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že výpověď stěžovatele je na základě provedeného dokazování třeba hodnotit jako lživou, pravděpodobně vymyšlenou s úmyslem dosáhnout přemístění do jiné věznice, a že byly-li proti němu užity donucovací prostředky, bylo to z důvodu jeho chování a jednání, přičemž o užití donucovacích prostředků byly sepsány úřední záznamy a ředitelem Věznice Valdice bylo jejich užití vyhodnoceno jako oprávněné. Vrchní státní zastupitelství se ztotožnilo s názorem GIBS a krajského státního zastupitelství, že i přes provedené rozsáhlé prověřování nebyly skutečnosti kladené stěžovatelem za vinu příslušníkům vězeňské služby potvrzeny a prokázány. Dodalo, že na této skutečnosti nic nemění ani stanovisko veřejné ochránkyně práv Mgr. Anny Šabatové, Ph.D., vyjádřené v její zprávě o šetření v dané věci ze dne 17. 10. 2019, kde veřejná ochránkyně práv vyslovila pochybnost, zda byl zdravotní stav stěžovatele ve Věznici Valdice dobře objektivizován s tím, že diametrální rozdíly v jednotlivých lékařských zprávách poukazují na pochybení ohledně vyhotovování lékařských záznamů. K tomu Vrchní státní zastupitelství podotklo, že veškeré lékařské zprávy měl znalec k dispozici a ke všem v nich uvedeným zraněním se vyjádřil.
Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti předně odkazuje na závěry veřejné ochránkyně práv vyjádřené ve zprávě o šetření a dále namítá, že po několikadenním držení hladovky byl zesláblý a nemohl klást žádný odpor, proto jakékoliv donucovací prostředky použité dozorci byly bezdůvodné, resp. nemohly být přiměřené. Poukazuje na to, že záznam ze vstupní prohlídky brněnské věznice ze dne 15. 10. 2018 popisuje mnohočetné podlitiny na více částech jeho těla, přičemž během cesty ani v příjmové věznici v Brně se nestalo nic mimořádného, co by odůvodňovalo vznik podlitin na jeho těle. Z toho vyvozuje, že zjištění zdravotníků ve Věznici Valdice ze dne 12. 10. 2018 a rovněž před eskortou do Brna dne 15. 10. 2018, které neobsahuje prakticky žádné informace o známkách fyzického násilí, je zjevně nesprávné. Je přesvědčen, že zmíněné rozdíly svědčí o pochybení při vyhotovování lékařských záznamů a že došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování v souvislosti s porušením práva nebýt mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Vznese-li osoba omezená na svobodě hájitelné tvrzení o tom, že byla v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podrobena nelidskému či ponižujícímu („špatnému“) zacházení, vzniká státu, který je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana, povinnost provést účinné vyšetřování potřebné k objasnění věci, které vyžaduje, aby příslušné orgány z vlastní iniciativy přijaly přiměřená opatření a učinily potřebné kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, náležitě prošetřily a analyzovaly všechny relevantní skutečnosti, přičemž jejich závěry včetně toho, zda užití síly proti osobě omezené na svobodě bylo nezbytně nutné a přiměřené, musejí vycházet z důkladné, objektivní a nestranné analýzy všech relevantních skutečností.
Na odůvodnění rozhodnutí orgánu činného v přípravném řízení trestním, týkajícího se práva na účinné vyšetřování, jímž se končí prošetřování stížnosti (např. usnesení o odložení věci podle § 159a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů), je třeba klást obdobné požadavky, jako na rozhodnutí soudu, kdyby byla ve věci podána obžaloba, neboť dotčená osoba nemá možnost domáhat se svého práva před nezávislým a nestranným soudem. Nelze-li z takového rozhodnutí jasně a jednoznačně dovodit, jak jsou hodnoceny rozpory mezi jednotlivými důkazy a jaký je jejich význam pro další postup ve věci, je nepřezkoumatelné a porušuje právo na jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl v době incidentu omezen na svobodě, vznesl hájitelné tvrzení o tom, že byl podroben špatnému zacházení, proto státu vznikla povinnost provést účinné vyšetřování. Orgány zabývající se stížností stěžovatele na násilné jednání příslušníků vězeňské služby měly prověřit průkaznost lékařských zpráv předtím, než rozhodly o nezahájení jejich trestního stíhání, což neučinily. Rozhodly na základě diametrálně odlišných lékařských zpráv, kdy rozdíly v lékařských zprávách nebyly náležitě odstraněny či vysvětleny ani vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Dostatečně se nezabývaly tím, proč lékař, který stěžovatele dne 12. 10. 2018 ve Věznici Valdice vyšetřoval, ale ani lékařka ve Vazební věznici v Brně ve zprávách o vyšetření nezaznamenali vyjádření stěžovatele k průběhu události, nezhodnotili jeho psychický stav, ani nepřipojili svoje poznámky k příčině vzniku pozorovaných zranění, dále proč nepoužili příslušný formulář a fotograficky nezdokumentovali (ne)zranění na jeho těle. Naproti tomu při vědomí odlišností lékařských zpráv vzaly v zásadě v úvahu jen důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele a rozhodly o odložení věci na základě učiněného závěru o nedůvodnosti jeho tvrzení. Takové rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní a Ústavní soud proto dospěl k závěru, že policejní orgán GIBS, krajské státní zastupitelství a vrchní státní zastupitelství porušily stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování, jež plyne z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1559/20 vyhlášený dne 18. listopadu 2020 v 9:30 hodin naleznete 
zde (778 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.