Ústavní soud, Brno, TZ 24/2021
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po Nemocnici Ivančice, příspěvkové organizaci (vedlejší účastnice) zaplacení částky 800 000 Kč jako úhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s gynekologickou operací, která skončila závažnými zdravotními komplikacemi. Okresní soud Brno-venkov stěžovatelce vyhověl. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka se u vedlejší účastnice podrobila gynekologické operaci, kdy po následné revizi dutiny bylo s odstupem téměř tří týdnů zjištěno, že při operaci došlo k přeříznutí močovodu stěžovatelky a jeho obsah po celou vytékal do dutiny břišní. V důsledku toho je stěžovatelka v plném invalidním důchodu, trpí chronickým postižením páteře, je nucena užívat léky na bolest a na snížení vysokého pulzu, antidepresiva, inkontinenční a další léčebné pomůcky. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala Nemocnice Ivančice dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozhodnutí krajského soudu zrušil. Krajský soud poté žalobu stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku krajského soudu dovolání, které však tentokrát Nejvyšší soud odmítl, protože podle jeho názoru dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání.
Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu a je přesvědčena, že její dovolání požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání základním způsobem dostálo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Nejvyšší soud při posuzování, zda jsou v dovolání obsaženy údaje o jeho přípustnosti, nesmí rozhodovat přepjatě formalisticky. Opačný postup může vést až k porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což se v tomto případě stalo.
Tím, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací soud v důsledku příliš formalistického výkladu zákona odmítl dovoláním vážně zdravotně postižené stěžovatelky zabývat, bylo stěžovatelce odepřeno její právo na to, aby dovolací soud posoudil její dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a v případě, že by jej shledal přípustným, rozhodl ve věci samé.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí o dovolání, kterým naopak vyhověl zdravotnickému zařízení, konstatoval, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jinými slovy sám uznal, že úvaha, zda vedlejší účastnice porušila právní povinnost, je otázkou nejen skutkovou, ale také právní, což je okolnost, která brání odmítnutí dovolání způsobem, kterým tak Nejvyšší soud učinil.
Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2071/20 vyhlášený dne 12. dubna 2021 v 10:00 hodin naleznete 
zde (326 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
Upozornění: Nálezy Ústavního soudu, které byly přijaty v době nouzového stavu, jsou vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.