Ústavní soud, Brno, TZ 86/2020
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) částečně vyhověl a částečně odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jimiž bylo určeno vlastnické právo státu k pozemkům, jež byly začátkem 90. let předmětem neplatných dohod o vydání věci, uzavřených podle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Stěžovatelka odvíjela své vlastnické právo k těmto pozemkům od kupní smlouvy, kterou její právní předchůdkyně uzavřela v roce 2007 s restituenty, resp. s jejich právními nástupci. Žalobu na určení vlastnického práva státu k těmto pozemkům podala společnost, která je vlastníkem na nich se nacházejících budov, tvořících areál pekárny.
Ústavní soud přisvědčil právnímu názoru obecných soudů, že uvedené dohody byly neplatné, byť jejich neplatnost shledal jen z důvodu jejich zastavěnosti. Současně se zabýval otázkou, zda v mezidobí nemohli restituenti nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, tedy zda mohli být v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplynulo, že restituenti měli vědomost o tom, že na předmětných pozemcích byl umístěn areál pekáren. V průběhu let bylo jejich vlastnické právo také zpochybňováno v několika soudních řízeních, která skončila zamítnutím žaloby. Podle Ústavního soudu však bylo nutné při posouzení dobré víry zohlednit zvláštnosti vydávání pozemků podle zákona č. 403/1990 Sb.
Povinnou osobou podle § 4 odst. 1 tohoto zákona byla zpravidla právnická osoba (organizace) zřízená státem, u níž bylo možné v době, kdy měl být restituční nárok uplatněn, předpokládat znalost relevantních skutečností vztahujících se k jí držené věci, která jí umožní posoudit splnění zákonných podmínek pro její vydání. V případě oprávněné osoby již ale takovýto předpoklad shledat nelze. Potřebná znalost často závisela na součinnosti jiných osob, které nemusely mít na vydání věci zájem. Uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou bylo zároveň spojeno s rizikem, že její omyl v právním posouzení obsahu tohoto nároku bude mít za následek nemožnost jeho uspokojení vůbec. Mezi postavením povinné osoby a oprávněné osoby v právních vztazích podle uvedeného zákona existovala informační asymetrie, která mohla bránit naplnění účelu tohoto zákona. V souladu s principem právní jistoty, vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je proto nezbytné upřednostnit takový výklad a použití relevantního podústavního práva, který uvedenou nerovnost v postavení obou stran dohody zmírňuje tím, že chrání důvěru oprávněné osoby v jednání povinné osoby, na které bylo třeba ve specifickém kontextu restitucí, jež stát prováděl prostřednictvím těchto osob, nahlížet v podstatě obdobně jakoby šlo o akty státu.
Jestliže oprávněná osoba uplatnila u právnické osoby zřízené státem svůj restituční nárok a tato následně shledala jeho oprávněnost a uzavřela s ní dohodu o vydání věci, u které byla provedena registrace státním notářstvím, byla tím založena důvěra oprávněné osoby v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by tato důvěra byla vyvrácena jinými okolnostmi. Takto založené důvěře oprávněné osoby náleží ochrana, která je srovnatelná s ochranou důvěry jednotlivce v akty státu. Tato důvěra nemohla zhojit neplatnost dohody o vydání věci, ani sama o sobě působit vznik vlastnického práva oprávněné osoby k vydané věci. Musela však být vždy zohledněna při posuzování dobré víry oprávněné osoby podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, že na základě dohody o vydání věci nabyla k této věci vlastnické právo. Oprávněná osoba, od níž nebylo možné očekávat jednoznačné posouzení zákonných podmínek pro vydání věci, mohla v uzavření takovéto dohody zcela legitimně spatřovat ujištění ze strany státu, že k vydání věci došlo v souladu se zákonem.
Obecné soudy se tak budou, vázány právním názorem Ústavního soudu, znovu zabývat otázkou, zda v případě daných pozemků restituenti nabyli vlastnické právo vydržením.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2856/19 vyhlášený dne 2. listopadu 2020 v 8:00 hodin naleznete 
zde (479 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.