Ústavní soud, Brno, TZ 90/2020
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) zamítlo návrhy Městského soudu v Praze na zrušení § 20z odst. 1 věty čtvrté zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb., a skupiny senátorů na zrušení § 20z věty třetí zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb.
Městský soud v Praze navrhl zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s jím vedeným řízením o žalobě zájmového sdružení právnických osob SOLUS proti rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů. Obsah žaloby směřoval proti rozhodnutím úřadu, jimiž byla sdružení uložena pokuta za správní delikt spočívající ve zpracování osobních údajů spotřebitelů v informační databázi o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele (tzv. negativní registr dlužníků). Daní spotřebitelé totiž svůj souhlas se zpracováním osobních údajů buď odvolali, nebo jej nedali vůbec. Na danou věc dopadá předmětné ustanovení, které bylo do zákona dne 1. 2. 2016 vloženo zákonem č. 378/2015 Sb. Podstatou návrhu městského soudu je zpracovávání osobních údajů spotřebitelů v registru bez jejich souhlasu, v čemž je spatřován rozpor s právy každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a před neoprávněným shromažďováním osobních údajů.
Zrušení předmětného ustanovení se později podaným návrhem domáhala i skupina senátorů, které nadto navrhovala i zrušení třetí věty ustanovení (řízení bylo vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 20/17, usnesení naleznete zde: https://bit.ly/354PHn2 
). Předmět řízení je vymezen návrhy a námitkami obou navrhovatelů.
Věta třetí citovaného ustanovení vymezuje podmínky, které musí splňovat provozovatel registru. Musí jít o právnickou osobu, která však nesmí být prodávajícím podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, tedy podnikatelem, jenž spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby. Současně nesmí být hlavním účelem této právnické osoby podnikání. Věta čtvrtá citovaného ustanovení pak stanoví, že pro vzájemné informování a zpracování osobních údajů v registru není zapotřebí souhlasu spotřebitele. Způsob zpracování těchto údajů, jakož i přístup k nim, je podrobně upraven v následujících odstavcích § 20z zákona o ochraně spotřebitele.
V posuzované věci jde především o střet práva spotřebitelů na ochranu před neoprávněným zpracováním jejich osobních údajů se zájmem subjektů nabízejícím jim finanční služby, které mohou za určitých podmínek získávat informace z registru, nebo o střet se zájmem společnosti na solventnosti spotřebitelů jako kupujících. Ústavní soud posoudil tuto kolizi základních práv a svobod, resp. jejich střet s jinou ústavně chráněnou hodnotou principem proporcionality a dospěl k závěru, že napadená ustanovení obstojí. Přestože jde o oblast citlivou a zásahy do základních práv (byť legitimní) je třeba vnímat jako závažné, dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci je napadená úprava vhodná, potřebná i přiměřená a sleduje legitimní a v moderní společnosti důležitý cíl.
Ústavní soud konstatoval, že jsou-li v registru i přes znění zákona neoprávněně evidovány osobní údaje spotřebitelů, mají dotčení spotřebitelé možnost obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů nebo na soud. Nebylo přitom zjištěno, že by k takovým pochybením docházelo ve značné míře ani není důvod se domnívat, že by to případně bylo důsledkem neústavnosti přezkoumávané právní úpravy. Orgány státu, především uvedený úřad a soudy, se přitom nemohou vzdát povinnosti účinné kontroly postupů provozovatelů při vykonávání jejich práv a plnění povinností podle napadeného ustanovení a pravidel s ním souvisejících. I ony se musejí snažit zabránit neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům a jejich neoprávněnému zpracování, jakož i jinému zneužití. Napadené ustanovení, které podstatně, avšak ještě stále přiměřeně vzhledem k důležitosti sledovaných cílů, zasahuje do ústavně zaručeného práva spotřebitelů na informační sebeurčení, nezbavuje stát povinnosti ochránit neoprávněně zpracovávané osobní údaje. Orgány státu musejí účinně postihovat rovněž přestupky a správní delikty provozovatelů a prodávajících v případě nedodržení podmínek pro vedení a získávání informací obsažených v registru dle právní úpravy ochrany osobních údajů.
Podle Ústavního soudu nelze přisvědčit ani námitce skupiny senátorů, že šetrnější by bylo svěřit registr prodávajícím, kteří v dané oblasti podnikají. Osobními údaji sice v důsledku platné úpravy disponují i provozovatelé, nicméně právě osoba, která prodávajícím sama není, založená nikoli za účelem podnikání a neúčastnící se vlastních obchodněprávních vztahů se spotřebiteli by měla disponovat většími zárukami před zneužitím evidovaných informací. V rukou prodávajících by naopak hrozilo nebezpečí manipulace s údaji, které by měly být sdíleny s jejich přímou konkurencí. V případě nemožnosti sdílení vedených údajů by pak šlo jen obtížně dostát účelu dané úpravy, neboť prodávající by měli v takovém případě informace pouze o závazcích jejich klientů k nim. O nešetrnosti zásahu by šlo uvažovat např. za situace, v níž by provozovatelem byl subjekt nijak nezainteresovaný, nacházející se zcela mimo rámec vztahů mezi prodávajícím a spotřebitelem. Podle § 20z odst. 1 věty třetí zákona jde však o subjekt založený právě za účelem vedení registru, nadto podle souvisejících ustanovení zákona o ochraně spotřebitele s prodávajícími ve smluvním vztahu, v jehož rámci musejí být upraveny další záruky ochrany sdílených údajů. Lze tak mít za to, že jde o subjekt specializovaný. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o opatření vzhledem ke sledovanému cíli potřebné.
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb., obsahuje v § 20z odst. 1 komplexní a podrobnou úpravu podmínek, za nichž mohou prodávající získávat informaci o úvěruschopnosti spotřebitelů i bez jejich souhlasu. Tato úprava ve svém souhrnu představuje dostatečné záruky proti nepřiměřenému šíření osobních údajů spotřebitelů. Ustanovení § 20z odst. 1 věty třetí a čtvrté zákona o ochraně spotřebitele jsou v souladu s ústavním pořádkem a lze je vyložit způsobem souladným s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. Tato ustanovení představují zásah do práva spotřebitelů na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu práva podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neústí však v porušení těchto ústavně zaručených práv, neboť zásah je vyvažován silným veřejným zájmem na předcházení předlužování spotřebitelů. Tento veřejný zájem se pojí s oprávněnými zájmy podnikatelů nabízejících spotřebitelům finanční služby.
K odůvodnění uplatnil odlišné stanovisko soudce Jiří Zemánek.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/17 vyhlášený dne 11. listopadu 2020 v 14:00 hodin naleznete 
zde (633 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.