Ústavní soud, Brno, TZ 4/2021
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) zamítlo návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ve slovech „stanovené podle § 28a“.
Nejvyšší soud (dále jen „navrhovatel“) podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s jím vedeným řízením o dovolání, ve kterém mu Státní pozemkový úřad předložil otázku možnosti odchýlení se od textu § 16 a § 28a zákona o půdě, v souladu s nímž za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají, a za něž nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška“). Navrhovatel tak stojí před otázkou, jak řešit situaci, v níž podle judikatury Ústavního soudu je výklad zákona o půdě, podle něhož je určení výše náhrady pouze podle vyhlášky porušením čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nicméně sám text zákona nedává prostor pro stanovení výše náhrady přesahující vyčíslení podle vyhlášky. Navrhovatel dospěl k závěru, že ústavně souladným řešením situace by bylo zrušení napadeného ustanovení zákona o půdě, které odkazuje na stanovení výše náhrady podle § 28a téhož zákona, a tedy na vyčíslení podle vyhlášky. Navrhovatel má předně za to, že prosté znění předmětných ustanovení zákona o půdě neumožňuje dovodit závěr o nároku na peněžitou náhradu ve výši přesahující ocenění stanovené podle vyhlášky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Napadené ustanovení bylo i v souvislosti s § 28a zákona o půdě ústavněprávně vyloženo v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/35Q4bHu 
), ve kterém dospěl Ústavní soud mimo jiné k závěru, že lpění na doslovném výkladu napadeného ustanovení je známkou přepjatého formalismu, který musí ustoupit smyslu a účelu finanční náhrady – tím je v tomto případě zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Smyslem nynějšího přezkumu napadeného ustanovení proto není opětovně vyložit napadené ustanovení, nýbrž posoudit, zda se jeho výklad již nenachází mimo ústavněprávní meze, tedy zda není potřeba se od něj odchýlit, příp. zda vůbec postačuje a není nutné jej pro neústavnost napadeného ustanovení vyloučit.
Nedávná judikatura stojí na závěru, že finanční náhrada podle restitučních předpisů nemá být určována v historické výši, která dnes dosahuje zlomku ceny nemovitosti. Tento výklad považuje Ústavní soud za žádoucí a ve zbytku odkazuje na uvedená i související rozhodnutí svá a Evropského soudu pro lidská práva, zejména rozsudek ze dne 5. 11. 2002 ve věci Pincová a Pinc proti České republice, č. 36548/97 (blíže k tomu viz body 47 až 53 nálezu).
Ústavní soud připomíná, že finanční náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, nicméně má umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Touto myšlenkou vedené určování přiměřené a rozumné výše náhrady je prismatem ústavního pořádku dostatečné pro vyloučení porušování ústavně zaručených práv jednotlivců.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s důvody, pro které navrhovatel považuje současný výklad napadeného ustanovení celkově za neudržitelný. Ústavní soud má za to, že poukazované problémy, z nichž část bude patrně při rozhodování o restitučních nárocích stále přítomna z důvodu doby uplynulé od přijetí restitučních zákonů, by zrušení napadeného ustanovení nevyřešilo. Naopak by s sebou neslo další rizika spjatá s vyrovnáváním se rozhodovací praxe s použitím značně neurčité právní normy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v rozporu s ústavním pořádkem je pouze doslovný, byť jazykově jednoznačný výklad napadeného ustanovení, nikoli výklad zohledňující jeho účel, kterému tak musí být dána přednost. A to zejména proto, že v rozhodovací činnosti již panuje shoda na výkladu a použití napadeného ustanovení a každý hypotetický zásah do této praxe je z povahy věci výjimečný a musí být vážen obzvláště pečlivě.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 vyhlášený dne 20. ledna 2021 v 14:00 hodin naleznete 
zde (522 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
Upozornění: Do 31. 1. 2021 jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.