Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/16 dne 18. listopadu 2020 – rozhodnutí zveřejněné s tiskovou zprávou

Právní úprava Národního zdravotnického informačního systému je ústavně konformní




Ústavní soud, Brno, TZ 92/2020

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) zamítlo návrh skupiny dvaceti senátorů na zrušení § 70 až 78 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, neboť neshledalo rozpor těchto ustanovení s ústavním pořádkem. Návrh na zrušení § 41a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, plénum odmítlo pro neoprávněnost navrhovatele.

Všechna napadená ustanovení zákona o zdravotních službách náležejí do jeho šesté části hlavy třetí, nazvané Národní zdravotnický informační systém (dále jen „NZIS“), přičemž skupina senátorů navrhla zrušení celé právní úpravy obsažené v této hlavě. Napadená právní úprava vytváří NZIS jako jednotný celostátní informační systém veřejné správy určený k zákonem o zdravotních službách taxativně vymezeným účelům, vyjmenovaným v jeho § 70 odst. 1, tj. ke zpracování údajů o zdravotním stavu obyvatelstva, o činnosti poskytovatelů zdravotních služeb a jejich ekonomice, o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví a o úhradách zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění, k vedení Národních zdravotních registrů, uvedených v příloze k zákonu (její zrušení však navrhovatelka nenavrhuje), dále Národního registru poskytovatelů zdravotních služeb, Národního registru zdravotnických pracovníků (dále jen „NRZP“) a Národního registru hrazených zdravotních služeb i ke zpracování údajů v nich vedených, k realizaci a zpracování výběrových šetření o zdravotním stavu obyvatel, o determinantách zdraví, o potřebě a spotřebě zdravotních služeb a spokojenosti s nimi a o výdajích na zdravotní služby, pro potřeby vědy a výzkumu v oblasti zdravotnictví, ke zpracování takto získaných údajů pro statistické účely a k poskytování údajů a statistických informací, včetně poskytování informací pro mezinárodní instituce. Součástí této úpravy jsou též pravidla součinnosti Ministerstva vnitra, Policie České republiky, Českého statistického úřadu a Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky (dále jen „Ústav“) při poskytování údajů ze základních registrů a dalších informačních systémů veřejné správy.

Napadené ustanovení § 41a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. zmocňuje Ústav vytvářet a každoročně aktualizovat seznam skupin hospitalizací v akutní lůžkové péči vztažených k diagnóze, jejich relativní nákladovost, pravidla zařazování hospitalizací do těchto skupin a metodiky související s vykazováním poskytnutých hrazených služeb v akutní lůžkové péči. Takto získané aktuální údaje a vytvořené metodiky je pak Ústav povinen předávat Ministerstvu zdravotnictví vždy do 90 dnů před skončením kalendářního roku. Toto ustanovení též stanoví, že pravidla pro zařazování hospitalizací do uvedených skupin vede Ústav v počítačovém programu, který poskytuje ministerstvu zároveň s uvedenými údaji. Vzhledem k tomu, že advokát navrhovatelky nedoložil plnou moc k podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení, nemohl se jím Ústavní soud věcně zabývat a nezbylo mu proto, než ho v této části odmítnout jako podaný někým zjevně neoprávněným.

Podle navrhovatelky napadená úprava odporuje ústavně zaručenému právu každého na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právu podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Navrhovatelka rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012, kterým byl zrušen Národní registr zdravotnických pracovníků.

Ústavní soud za účelem dalšího objasnění věci nařídil konání veřejného ústního jednání. Vzhledem k tomu, že se z důvodu epidemiologické situace nemohlo ústní jednání konat ani v původním termínu na přelomu března a dubna, ani v náhradním říjnovém termínu, vyžádal si Ústavní soud písemná vyjádření některých předvolaných osob. Po prostudování všech písemných podkladů dospěl k následujícím závěrům.

Agregace a uchovávání osobních dat pacientů, k němuž při naplňování zákonem stanovených cílů NZIS dochází, se bezprostředně dotýká ústavně zaručených práv týkajících se ochrany soukromí a osobních údajů, jež jsou zakotvena v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. V posuzované věci jde přitom primárně o právo na ochranu osobních údajů, jehož součástí je tzv. právo na informační sebeurčení (čl. 10 odst. 3 Listiny), jež chrání jednotlivce před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním anebo jiným zneužíváním údajů o jeho osobě. Soukromí představuje jeden ze stěžejních prvků svobody jednotlivce, která patří mezi nejdůležitější hodnoty demokratického státu, a jeho ochrana se projevuje v mnoha různých aspektech, o čemž svědčí komplexní zakotvení ochrany soukromí v ustanoveních Listiny, v mezinárodních smlouvách i v právu Evropské unie.

Současně však nelze přehlížet, že výše uvedené právo na ochranu soukromí ve svém nejširším slova smyslu může kolidovat s ústavně zaručeným právem každého na ochranu zdraví podle čl. 31 věty prvé Listiny. Jak ve svém nálezu ve věci zákazu kouření v restauracích (nález ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 7/17, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3lCHWdQ ) konstatoval Ústavní soud, „ochrana lidské svobody bez ochrany lidského života, zdraví a životního prostředí, které život i jeho svobodu umožňuje, by postrádala smysl. Z práva na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny) vyplývá pozitivní povinnost státu konat a chránit zdraví nejrůznějšími potřebnými opatřeními … Je povinností státu, aby za účelem zajišťování a naplnění práva na ochranu zdraví … přijal adekvátní opatření, mimo jiné i prostřednictvím zlepšování všech stránek vnějších životních podmínek. V případech přesahujících právní sféru jednotlivce má stát povinnost chránit zdraví i proti vůli dotčených osob.“

Rovněž v této věci se Ústavní soud musel zaměřit na to, zda zákonodárce respektoval zásadu přiměřenosti a dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy. Použil k tomu tradičně test proporcionality a dospěl k závěru, že napadená ustanovení v něm obstojí.

Při zkoumání potřebnosti napadené úpravy se Ústavní soud obzvláště zaměřil na posouzení ústavní slučitelnosti z hlediska vymezení okruhu osob majících přístup k údajům vedeným ve zdravotnických registrech a rozsahu údajů, s nimiž registry pracují. Jde-li o okruh osob, které mají přístup k osobním a dalším údajům vedeným ve zdravotnických registrech, Ústavní soud konstatoval, že ten je upraven přímo zákonem o zdravotních službách v § 73 odst. 2. Nelze se proto ztotožnit s argumentem, že je zákonodárcem vytvořen prostor pro upravení či rozšíření okruhu osob majících přístup k údajům ve zdravotnických registrech podzákonným právním předpisem či dokonce pouhým interním aktem.

Ústavní soud u žádného z údajů evidovaných v některém zdravotnickém registru neshledal jeho nedůvodnost, resp. nadbytečnost. I s ohledem na koncepci návrhu na zrušení části zákona o zdravotních službách se však nezabýval izolovaně ústavností každého jednotlivého údaje obsaženého ve zdravotnických registrech, nýbrž posuzoval ústavnost napadené právní úpravy komplexně, tzn. zabýval se NZIS coby jednotným celostátním informačním systémem veřejné správy, resp. zdravotnickými registry jako jeho součástmi, jež „vytvářejí vzájemně propojenou soustavu“ (§ 72 zákona), v jejich celku. Možnost případného přezkumu konkrétního použití těchto ustanovení z výše uvedených ústavněprávních hledisek v řízení o ústavních stížnostech přitom zůstává nedotčena. Jak vyplynulo ze zaslaných vyjádření, nejproblematičtější položku centralizovaných osobních údajů představuje rodné číslo. Ústavní soud považuje za podstatnou tu skutečnost, že rodné číslo neslouží k identifikaci konkrétních osob, ale pouze jako propojovací („linkovací“) údaj, který využívá celý zdravotnický systém k propojení mezi různými záznamy o téže osobě v čase. Je potřeba vzít na zřetel, že v současné době neexistuje jiný univerzální propojovací údaj, který by byl plně způsobilý rodné číslo nahradit.

Neústavnost předmětné právní úpravy nelze shledat ani v absenci souhlasu pacienta či nemožnosti tzv. „opt-outu“ (možnosti vyvázat se z evidence v registru), či nemožnosti požádat o výmaz shromážděných údajů. Bez těchto údajů by registry neposkytovaly kvantitativně i kvalitativně relevantní zdroj dat, což by v konečném důsledku bylo proti jejich samotnému smyslu a účelu.

Jako podstatné při posuzování přiměřenosti úpravy v užším slova smyslu vnímá Ústavní soud i to, že zdravotnické registry jsou podle napadené zákonné úpravy koncipovány jako neveřejné, v čemž se posuzovaná věc zásadním způsobem liší od úpravy posuzované v navrhovatelkou zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/12, která se týkala veřejného registru zdravotnických pracovníků.

Právní úpravou Národního zdravotnického informačního systému obsaženou v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, se díky sledování způsobu, rozsahu a kvality poskytované zdravotní péče naplňuje ústavně zaručené právo každého na ochranu zdraví podle čl. 31 věty první Listiny základních práv a svobod. Tato právní úprava není postavena na koncepci plošného sběru a evidence všech údajů ve všech zdravotnických registrech; vždy jde toliko o dílčí záznamy konkrétních registrů, sledující legitimní cíl v podobě ochrany zdraví. Účely zdravotnických registrů jsou přitom taxativním způsobem vymezeny zákonem. V takové situaci je ústavně slučitelné, aby právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zahrnující v sobě i právo na informační sebeurčení, přiměřeným způsobem ustoupilo právu na ochranu zdraví.

 

K nálezu zaujali odlišná stanoviska soudce Ludvík David, soudkyně Kateřina Šimáčková a soudci Vojtěch Šimíček a Jiří Zemánek.

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/16 vyhlášený dne 18. listopadu 2020 v 14:00 hodin naleznete  zde (905 KB, PDF). 

 

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu

 

Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.