Ústavní soud, Brno, TZ 09/2023
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) částečně zamítl ústavní stížnost směřující proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022 č. j. 68 Co 179/2022-111 v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 3. 2022 č. j. 43 C 126/2021-79 zamítající žalobu o zaplacení náhrady nemajetkové újmy. Navázal tak na předchozí stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.
Stěžovatel, jakožto starosta městské části Praha – Kolovraty, se domáhal vůči vedlejší účastnici (Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti) náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč a omluvy za setrvalé porušování práv na ochranu soukromí, k němuž docházelo dlouhodobým, systematickým a plošným zveřejňováním údajů o jeho osobě v registru oznámení o činnostech, oznámení o majetku a oznámení o příjmech a závazcích na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Ústavní soud přitom ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 shledal § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů – upravující rozsah zveřejňovaní údajů v registru oznámení – neústavním a zrušil jej uplynutím dne 31. 12. 2020. Obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu na poskytnutí omluvy (výrok I), zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost nahradit ministerstvu náklady řízení (výrok III). Městský soud neshledal stěžovatelovo odvolání důvodným, proto potvrdil rozsudek obvodního soudu ve všech výrocích (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že ministerstvo, které umožnilo anonymně nahlížet do registru oznámení, porušilo jeho základní právo na ochranu soukromí. Namítal přitom, že obecné soudy vyložily odklad vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 způsobem, který vyprazdňuje obsah ústavně zaručených základních práv a svobod a podřizuje je bez dalšího zákonné úpravě.
Plénum Ústavního soudu v minulosti přijalo stanovisko, kterým se odchýlilo od právního názoru jednoho ze senátů Ústavního soudu vysloveného v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 579/22 (tisková zpráva https://bit.ly/3ur2In1 
) ve věci plošného zveřejňování majetkových přiznání zastupitelů obcí a krajů. Toto stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (https://bit.ly/3kNaaHn ) bylo rozhodné i pro nynější rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele.
Vázanost senátu stanoviskem pléna plyne z § 23 druhé věty zákona o Ústavním soudu, podle kterého je senát povinen rozhodnout v souladu s právním názorem vysloveným ve stanovisku. Tento právní názor použije senát ve svém rozhodnutí, jsou-li v době jeho rozhodování splněny předpoklady řízení, které jeho použití umožňují. Použití právního názoru tak může bránit například zpětvzetí ústavní stížnosti (jako tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1877/22, na jejímž podkladě II. senát navrhl přijetí výše odkazovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22).
Právní názor Ústavního soudu vyjádřený ve stanovisku pléna se musí uplatnit ve všech srovnatelných věcech, v nichž je rozhodováno po jeho přijetí. Bylo by v rozporu s ústavně zaručenou soudní ochranou základních práv a svobod a zásadou rovnosti v právech, pokud by závaznost stanoviska pléna byla omezena jen na konkrétní řízení, z něhož návrh na přijetí tohoto stanoviska vzešel, nebo pouze na rozhodování toliko jednoho ze senátů. Obdobně jako právní názor vyslovený v nálezu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy precedenčně zavazuje všechny orgány a osoby, je právní názor vyslovený ve stanovisku pléna závazný pro rozhodování Ústavního soudu, tedy pro rozhodování všech senátů Ústavního soudu.
Tato závaznost právního názoru vyjádřeného ve stanovisku (která vyplývá z výše uvedeného § 23 druhé věty zákona o Ústavním soudu), se odvíjí od stanoviska samotného. Není nezbytné, aby byl uvedený právní názor následně vyjádřen v nálezu. Ostatně není nijak neobvyklé, že stanovisko pléna v nálezu použito nebude. Mnohdy se v něm vyslovený právní názor týká výkladu zákona o Ústavním soudu a jeho použití vede k závěru, že ústavní stížnost má být odmítnuta.
Ústavní soud navíc zdůraznil, že v zájmu zajištění právní jistoty adresátů právních předpisů, jejichž výkladu se stanovisko pléna dotýká, se pro přijetí stanoviska vyžaduje kvalifikovaná většina devíti soudců Ústavního soudu. Taková většina je výrazem širší shody na posouzení důvodnosti změny rozhodovací praxe.
Plénum Ústavního soudu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 jednak rozhodlo, že derogační nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jehož vykonatelnost byla stanovena uplynutím dne 31. 12. 2020, neměl za následek nezákonnost postupu ministerstva, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů (výrok I). Dále konstatovalo, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů [tj. bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů] nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (výrok II).
Ve světle stanoviska proto námitky stěžovatele neobstály a soud dospěl k zamítnutí ústavní stížnosti. Způsob, jakým obecné soudy posoudily důsledky odkladu vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 pro postup ministerstva ve stěžovatelově věci, nepředstavoval vyprázdnění stěžovatelových ústavně zaručených práv. Naopak korespondoval s důvody, pro které Ústavní soud odložil vykonatelnost derogačního nálezu. Odkladem vykonatelnosti svého nálezu totiž Ústavní soud upřednostnil zájem veřejnosti nahlížet do oznámení veřejných funkcionářů podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, přičemž zároveň i zohlednil intenzitu zásahu do ústavně zaručeného práva veřejných funkcionářů na ochranu soukromí. Postup ministerstva při zveřejňování oznámení pak neměl za následek stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat ani porušení práva stěžovatele na náhradu újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem. Z výroků stanoviska vyplývá, že postup ministerstva spočívající v umožnění bezplatně nahlížet do registru oznámení bez předchozí žádosti do doby vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nebyl nezákonný a nezakládal právo veřejných funkcionářů na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2514/22 je dostupný 
zde (531 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu