Ústavní soud TZ 96/25
Stěžovateli bylo usnesením okresního soudu uloženo ochranné léčení (psychiatrické) v ústavní formě. Došlo k tomu v návaznosti na to, že stěžovatel v roce 2015 odcizil několik věcí z různých prostor, do některých neoprávněně vniknul a v jednom případě nabízel drogy. Stěžovatel nebyl v době spáchání předmětných skutků příčetný, proto nešlo o podezření z přečinu a nebylo možné případ vyřídit jinak. Byla mu lékaři stanovena specifická psychická porucha. Stěžovatel navzdory své závažné diagnóze dlouhodobě zneužíval alkohol a návykové látky, nedodržoval stanovenou psychiatrickou léčbu. Při ambulantní léčbě nespolupracoval. Pro uložení zabezpečovací detence tehdy nebyly shledány zákonné podmínky. Z těchto důvodů okresní soud nařídil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Usnesením městského soudu došlo k zamítnutí návrhu stěžovatele na přeměnu ochranného léčení ústavního na formu ambulantní pro dosavadní neúspěšnost ústavní léčby. Krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení.
Městský soud poté uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 24 měsíců. Jednání se stěžovatel dopustil v areálu psychiatrické nemocnice, když bez povolení lékaře opakovaně užil drogy. Na základě toho navrhla psychiatrická nemocnice jeho umístění do zabezpečovací detence. Stěžovatel aktivně neplnil svou léčbu, výkon ochranného léčení opakovaně mařil a nedodržoval režim na oddělení, kde byl umístěn. Městský soud následně rozhodl o změně ochranného léčení v ústavní formě na zabezpečovací detenci. Usnesení městského soudu bylo potvrzeno usnesením krajského soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost. Stěžovatel v průběhu výkonu zabezpečovací detence opakovaně vykonal své tresty odnětí svobody v různých věznicích. K dalšímu prodlužování detence došlo sérií zjednodušených usnesení okresního soudu.
Nyní napadeným usnesením okresní soud rozhodl, že zabezpečovací detence nadále trvá a návrh stěžovatele se zamítá. Okresní soud v napadeném usnesení zdůraznil, že primárním cílem zabezpečovací detence je ochrana společnosti. Právě z tohoto důvodu nelze změnit zabezpečovací detenci na ochranné léčení ambulantní, jak stěžovatel požadoval. Stěžovatel totiž nedodržuje režimová opatření ve výkonu detence. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, o níž rozhodl nyní napadeným usnesením krajský soud tak, že návrh na uložení ochranného léčení v ambulantní formě se zamítá. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud.
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Přibáň) ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů o trvání zabezpečovací detence zrušil.
Institut zabezpečovací detence byl do právního řádu zaveden v roce 2009 a představuje nejpřísnější druh ochranného opatření. Z ústavního pohledu jde o velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce. Skutečnosti, že jde o zásah intenzivní, musí odpovídat i nároky kladené na soudy při jejich rozhodování. Hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která závažný zásah do osobní svobody opravňuje. Jinými slovy, čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody.
Při hodnocení nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, je nutno vzít v úvahu, jak velká je pravděpodobnost, že se pachatel dopustí dalších trestných činů a v jakém časovém horizontu. Zároveň je nutno zkoumat závažnost hrozícího nebezpečí a jeho rozsah pro zájmy chráněné trestním zákonem. Nestačí hrozba jednáním, které naplňuje znaky „pouhého“ přestupku. Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že není-li nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potenciálnosti, potom není splněna podmínka přiměřenosti pro uložení např. ochranného léčení, a to ani v ambulantní formě.
Délka trvání omezení osobní svobody není u zabezpečovací detence omezena – to je dáno nebezpečností pachatelů, kterým se zabezpečovací detence ukládá. Detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, s tím, že soud nejméně jednou za dvanáct měsíců (a u mladistvých jednou za šest měsíců) přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají. U zabezpečovací detence musí být pečlivě zvažována a posuzována přiměřenost tohoto nástroje omezujícího osobní svobodu jednotlivce ve vztahu k možnému nebezpečí, které při využití méně invazivního zásahu do osobní svobody (např. pouze ochranného léčení) může ze strany omezované osoby hrozit. Musí být tedy velmi pečlivě posuzováno, zda mírnější opatření opravdu nezajistí dostatečnou ochranu společnosti před jednáním omezované osoby.
V posuzovaném případě bylo opakovaně rozhodováno o prodloužení zabezpečovací detence stěžovatele. V situaci, kdy je do zařízení – určeného primárně vysoce nebezpečným jednotlivcům – umístěna osoba, která se nedopustila násilné trestné činnosti, ale například jen drobných krádeží, musí být otázce nezbytnosti setrvání takovéto osoby v zabezpečovací detenci věnována při periodickém přezkumu soudem mimořádná pozornost. Zvláštní pozornost je třeba věnovat otázce nezbytnosti uložení detence a nemožnosti jejího nahrazení ochranným léčením.
Při prodlužování zabezpečovací detence se soud musí zabývat přiměřeností zabezpečovací detence:
(1) ve vztahu k povaze a závažnosti trestné činnosti, na základě níž je pachateli zabezpečovací detence prodlužována;
(2) ve vztahu k prognóze pachatele, která je projevem nebezpečí, které pachatel pro společnost do budoucna představuje a
(3) ve vztahu k osobě pachatele a jeho poměrům.
Jestliže soud, který o detenci rozhoduje, opomene některé z těchto kritérií, jako se stalo v nyní posuzované věci, jeho rozhodnutí bude v rozporu s ústavním pořádkem.
Pominou-li zákonné důvody k omezení či zbavení osobní svobody, osoba má být neprodleně propuštěna ze zařízení, kde k takovému zásahu do osobní svobody dochází. Právní úprava (§ 100 odst. 6 trestního zákoníku), který zakotvuje pouze možnost přeměny zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení, nemůže opodstatnit pokračování zásahu do osobní svobody. Ústavní pořádek umožňuje změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení ambulantní, existují-li důvody pro tuto mírnější formu ochranného léčení, a to i s ohledem na ochranu společnosti a konkrétní nebezpečnost pachatele.
Okresní soud ve svém rozhodnutí o trvání zabezpečovací detence stěžovatele pouze uvedl, že stěžovatel dosud nemá patřičný náhled na svou nemoc, snaží se „kšeftovat“ s léky a diskutuje s lékařkou, protože není spokojen se svou medikací. Krajský soud následně potvrdil argumentaci okresního soudu s opakovaným zdůrazněním, že institut zabezpečovací detence slouží především k ochraně společnosti před nebezpečnými pachateli. Soudní rozhodnutí založené výhradně na mechanickém odkazu na zákonná ustanovení, přestože pominuly důvody pro trvání zabezpečovací detence (či ochranného léčení ústavního) však neústavně zasahuje do práva na osobní svobodu. Protože se obecné soudy nedržely výše nastíněných kritérií plynoucích z ústavního pořádku, Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Nález Ústavního soudu je závazný nejen pro soudy v kauze stěžovatele, ale i pro budoucí rozhodovací praxi týkající se zabezpečovací detence.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2022/25 je dostupný 
zde (500 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu