Ústavní soud, TZ 28/2026
V prosinci roku 2016 odpoledne přecházel stěžovatel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a srazila jej tramvaj. Následně se žalobou proti dopravnímu podniku (provozovateli) domáhal zaplacení 654 325 Kč s příslušenstvím. Požadovaná částka se skládala z bolestného ve výši 354 325 Kč a z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč. Následkem nehody stěžovatel utrpěl mnohačetné zlomeniny v oblasti pánve a žeber, proražení lebky, poškození plic, které vedlo k zápalu plic, krvácení do mozku, kardiomyopatii, která vedla k nutnosti implantace kardiostimulátoru, a byl v důsledku poranění mozku v péči psychiatrické a psychologické ambulance. Před nehodou vedl stěžovatel aktivní sportovní i společenský život, nyní je odkázán na péči druhých.
Městský soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že výlučnou příčinou újmy na zdraví stěžovatele bylo jeho jednání. Stěžovatel vstoupil do kolejiště před projíždějící tramvají, aniž by se rozhlédl, nereagoval na výstražné zvonění tramvaje, nezastavil se na nástupním ostrůvku a nedal tramvaji přednost. Naproti tomu řidič tramvaje reagoval přiměřeně okolnostem a ještě před vstupem stěžovatele do tramvajového pásu (v době, kdy se stěžovatel ještě nacházel na tramvajovém ostrůvku), začal nouzově brzdit a výstražně zvonit. Pro nedostatek příčinné souvislosti mezi vzniklou újmou na zdraví stěžovatele a okolnostmi vyvolanými zvláštní povahou provozu ve smyslu § 2927 o. z., včetně jednání řidiče, městský soud žalobě stěžovatele nevyhověl. Krajský soud následně rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvádí, že soudy své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a jejich rozhodnutí jsou nesprávná. Formuluje výhrady především vůči argumentaci obecných soudů, že výlučnou příčinou nehody bylo jeho jednání. Další příčinu vzniku škody představují okolnosti přičitatelné provozovateli, a to přinejmenším z 35 %. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že škodní událost může být zapříčiněna více okolnostmi přičitatelnými jak škůdci, tak poškozenému. Z provedeného dokazování je zřejmé, že pokud by řidič neporušil své povinnosti (začal brzdit dříve), k dopravní nehodě by nedošlo. Obecné soudy na tuto argumentaci stěžovatele nijak nereagovaly. Soudy se také nevypořádaly se stěžovatelovými námitkami proti závěrům znaleckého posudku a s argumentací, že se jeho věc skutkově shoduje s věcí sp. zn. 3 Tdo 493/2009, při které soudy dovodily, že řidič měl povinnost snížit rychlost tramvaje, pokud byla situace před přechodem nepřehledná. Judikatura odkazovaná obecnými soudy je nepřiléhavá, vztahuje se na skutkově odlišné případy.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) stěžovateli vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro porušení práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Odpovědnost z provozu dopravních prostředků vychází z myšlenky odpovědnosti za ohrožení. Škůdce se objektivní odpovědnosti z provozu dopravních prostředků zprostí pouze tehdy, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které nemají původ v provozu (vnější okolnost), a prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Pokud však škoda byla způsobena okolnostmi s původem v provozu, je liberace zcela vyloučena a provozovatel odpovídá absolutně. Dopady takto přísně koncipované odpovědnosti do majetkové sféry škůdce pomáhá zmírňovat zákonné pojištění, které zajišťuje odpovědným osobám dostatečnou ochranu.
Smyslu a účelu právní úpravy objektivní odpovědnosti podle § 2927 (odpovědnost za ohrožení) odpovídá i konstrukce předpokladů, za jejichž splnění lze odpovědnost za škodu (újmu) přičíst provozovateli dopravního prostředku. Nepožaduje se zavinění škůdce ani protiprávnost. Kauzalita musí existovat mezi zásahem do chráněného zájmu poškozeného a provozem dopravního prostředku, přičemž je třeba zkoumat, zda byla újma způsobena zvláštní povahou tohoto provozu, tedy zda se v ní materializovalo nebezpečí s tímto provozem spojené.
Závěr městského soudu, že „jednání poškozeného bylo hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody příčinou újmy žalobce nebylo působení okolností vyvolaných zvláštní povahou provozu tramvaje jako dopravního prostředku a nebylo jí ani jednání řidiče tramvaje“, popírá bez odůvodnění principy odpovědnosti provozovatele. Stejně tak neobstojí ani argument, že výlučnou příčinou vzniku škody bylo jednání poškozeného stěžovatele. Takové úvahy městského (a později též Nejvyššího soudu) přehlížejí podstatu objektivního kritéria přičitatelnosti – podle kterého postačí, že se ve škodní události realizovalo specifické provozní nebezpečí, jehož riziko má nést ten, kdo má z provozu prospěch.
Co se týče spoluúčasti poškozeného (§ 2918 OZ) a vztahu k odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku (§ 2927 OZ), spoluúčastí jsou míněny případy, kdy je vzniklá škoda vedle škůdce přičitatelná též poškozenému. V takovém případě je spravedlivé, aby nesl poškozený škodu společně se škůdcem. Okolnosti, které se přičítají poškozenému, se opírají o nedostatek potřebné pečlivosti poškozeného vůči vlastním statkům a vyplývají z principu rovného zacházení (přístupu). K poměrnému rozdělení povinnosti k náhradě škody tedy dochází tehdy, jestliže se poškozené straně přičítají takové okolnosti, které by mohly zakládat odpovědnost na straně škůdce. Zákonná úprava připouští, aby škodu (újmu) nesl výlučně škůdce nebo výlučně poškozený za předpokladu, že okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, se podílejí na škodě jen zcela zanedbatelným způsobem.
V případě, kdy je škoda vyvolána zvláštní povahou provozu, lze zcela vyloučit náhradu škody ze strany provozovatele pouze při shledání mimořádně silného zavinění poškozeného (například v případě úmyslného zneužití povahy provozu). To vše za předpokladu, že na straně škůdce by zároveň nebyly dány žádné okolnosti zvyšující nebezpečnost provozu nad základní míru ohrožení. Úplné vyloučení náhrady škody poškozenému je v případě objektivní odpovědnosti škůdce teoreticky možné. Takový závěr ale vzhledem ke své výjimečnosti vyžaduje patřičné odůvodnění. Nejvyšší soud však své rozhodnutí o úplném vyloučení náhrady škody pro stěžovatele opírá pouze o nesprávný argument absence příčinné souvislosti, podobně jako v jiných svých rozhodnutích. Takový postup považoval Ústavní soud za nepřípustný.
Obecné soudy problém kolize objektivní odpovědnosti provozovatele a odpovědnosti stěžovatele neřešily v rámci stanovení míry účasti na způsobené škodě (újmě), jak by odpovídalo vzájemnému vztahu § 2927 a § 2918 OZ, ale vypořádaly se s ním argumentem odkazujícím na chybějící příčinnou souvislost. Tento argument však s ohledem na povahu odpovědnosti za ohrožení nemůže obstát. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí zcela vyloučily odpovědnost provozovatele, aniž by adekvátně poměřovaly okolnosti přičitatelné škůdci (provozovateli) na základě odpovědnosti za ohrožení, a okolnosti přičitatelné poškozenému (stěžovateli) na základě jeho zavinění. Ze závěrů nauky i ze samotné odlišnosti podstaty objektivní a subjektivní odpovědnosti přitom vyplývá, že kolize důvodů odpovědnosti se do posouzení míry spoluúčasti škůdce a poškozeného musí promítnout hodnocením konkrétních okolností přičitatelných každé ze stran. V napadených rozhodnutích taková úvaha chybí. Není z nich zjevné, které konkrétní okolnosti by svou závažností byly způsobilé přesvědčivě odůvodnit závěr, že právo stěžovatele na náhradu škody je zcela vyloučeno. Pravidlo obsažené v § 2918 OZ je flexibilní, a umožňuje zvážit každý konkrétní případ. Volná úvaha soudu však musí být opřena o logický a věcně odůvodněný úsudek, jinak je projevem libovůle.
V dalším řízení bude za účelem nového posouzení míry účasti každé ze stran na způsobené škodě nezbytné provést poměřování různých skutkových okolností na straně škůdce (provozovatele) a na straně poškozeného (stěžovatele).
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1948/25 je dostupný 
zde (439 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu