Ústavní soud TZ 69/25
Ústavní soud se zabýval odpovědností státu za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Tato újma měla stěžovateli vzniknout tím, že po smrti jeho babičky nebyla v dědickém řízení z důvodu pochybení notářky nalezena závěť, podle které měl veškerý majetek nabýt stěžovatel, a nikoli na základě zákonné posloupnosti jeho matka. Závěť byla nalezena až mnoho let po ukončení dědického řízení. Ve stěžovatelově případě je proto třeba vykládat podmínku stanovenou v § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu tak, že nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, ledaže poškozený neměl právě v důsledku pochybení veřejné moci k dispozici účinný prostředek ochrany, jak této změny či zrušení dosáhnout.
Stěžovatel byl vychováván převážně babičkou, která mu v průběhu let vícekrát sdělila, že pořídila závěť, kterou mu dům, v němž bydleli, odkázala. Nesdělila mu však způsob uložení závěti. Když babička v roce 2005 zemřela, žádná závěť v dědickém řízení nalezena nebyla a podle zákonné posloupnosti nabyla dědictví jako jediná dědička babiččina dcera, stěžovatelova matka. Dědictví tvořila nemovitost v hodnotě 1 226 760 Kč a další majetek zanedbatelné hodnoty. Podle tvrzení stěžovatele jeho matka dům krátce nato prodala třetí osobě. Téměř 16 let po ukončení dědického řízení vyrozuměl obvodní soud stěžovatele přípisem, že byla nalezena závěť pořízená v roce 1973 ve formě notářského zápisu jeho babičkou. Z obsahu závěti plyne, že veškerý majetek měl nabýt stěžovatel. Stěžovatel se cítil být poškozen nesprávným úředním postupem a následným nezákonným rozhodnutím, a proto u státu uplatnil nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stát nárok neuznal s odůvodněním, že tu nebyl nesprávný úřední postup: závěť nebyla vyhledána proto, že zůstavitelka v době, kdy sepsala závěť, a v době, kdy zemřela, měla různá příjmení. Stěžovatel podal proti státu žalobu na náhradu nemajetkové újmy. Obvodní soud žalobě vyhověl a uložil státu povinnost zaplatit stěžovateli 300 000 Kč. Podle obvodního soudu v průběhu dědického řízení pochybila notářka jako soudní komisařka, které se nepodařilo nalézt závěť, byť k tomu měla veškeré podklady. K odvolání státu městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá. Podle městského soudu nelze popsané pochybení notářky posoudit jako nezákonný úřední postup, nýbrž jako nezákonné rozhodnutí. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnosti vyhověl. Obecné soudy porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze proto Ústavní soud zrušil.
Obecné soudy porušily ústavně zaručené právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, když ve stěžovatelově případě trvaly na splnění zákonné podmínky, že nezákonné rozhodnutí musí být před uplatněním nároku na náhradu újmy zrušeno či změněno pro nezákonnost. Na splnění této zákonné podmínky nelze podle Ústavního soudu trvat, jestliže poškozený vnuk neměl právě v důsledku objektivních okolností a především pochybení veřejné moci reálnou možnost, jak zrušení či změny nezákonného rozhodnutí dosáhnout.
Ze skutkových zjištění plyne, že notářka v dědickém řízení pochybila, když závěť nenalezla, a proto bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Proti dědickému usnesení, podle kterého nabyla dědictví jako jediná dědička stěžovatelova matka, se stěžovatel nemohl bránit žádným opravným prostředkem ani v době vydání rozhodnutí v roce 2005, ani v době po nalezení závěti v roce 2021. Odvolání mohl podat podle § 201 občanského soudního řádu pouze účastník řízení, jímž však stěžovatel nebyl. Tříletá objektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení běžící od právní moci rozhodnutí (§ 233 občanského soudního řádu) již v roce 2021 (kdy se závěť objevila), uplynula. Jediný právní prostředek, kterým se stěžovatel jako oprávněný dědic mohl domáhat ochrany, byla žaloba podle § 485 starého občanského zákoníku, na kterou stěžovatele odkázal i Nejvyšší soud. Pominul však, že toto řízení je řízením sporným a stěžovatel by musel svůj nárok prokázat. Vzhledem k tomu, kdy se závěť našla, by však stěžovatel v rozhodné době neměl nic víc, než své tvrzení.
Zákon o odpovědnosti státu za škodu podmiňuje uplatnění nároku na náhradu újmy předchozí změnou či zrušením nezákonného rozhodnutí. Díky tomu odškodňovací řízení neplní roli paralelního přezkumu svěřeného jiným orgánům. Předpokladem zákona ale je, že existuje jiné řízení, ve kterém se poškozený může zrušení či změny nezákonného rozhodnutí domoci. Zákon zjevně nepočítal se situací, kdy poškozenému tato možnost schází. Stěžovatel sice měl procesní prostředek obrany proti účinkům zjevně nezákonného rozhodnutí (žalobu podle § 485 starého občanského zákoníku), ten však nebyl reálně účinný. Jistě nelze nutit stěžovatele, aby podával žaloby, s nimiž by nemohl být úspěšný. Celý problém byl již v prvotním pochybení notářky, jak je vyhodnotil nalézací soud: protože notářka nebyla schopna najít závěť, stěžovatel neměl žádnou možnost, jak využít ochrany oprávněného dědice podle starého občanského zákoníku. Stěžovatel se tak nachází prakticky ve stejné situaci, jako kdyby žádný prostředek ochrany neměl.
Účelem základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny je odčinění újmy v takovém rozsahu, aby negativní následky nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci ve vztahu k poškozenému byly eliminovány nebo alespoň v maximální možné míře minimalizovány. Mnohé případy mohou být značně komplikované a netypické, jako je i kauza stěžovatele. To ale nic nemění na povinnosti obecných soudů udělat vše pro dosažení spravedlivého řešení. Při výkladu práva je nutné zohledňovat i ústavněprávní rovinu věci. Formalistický výklad vede ke zjevně nespravedlivým výsledkům a Ústavní soud takový přístup dlouhodobě označuje za ústavně nesouladný.
Ve stěžovatelově případě je proto třeba vykládat podmínku stanovenou v § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu tak, že nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, ledaže poškozený neměl právě v důsledku pochybení veřejné moci k dispozici účinný prostředek ochrany, jak této změny či zrušení dosáhnout. Ostatní podmínky zákona Ústavní soud neřešil, a jejich posouzení nyní bude na obecných soudech.
Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 668/25 je dostupný 
zde (592 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu