Zákonná úprava ochranné ambulantní léčby musí být vykládána způsobem šetřícím podstatu a smysl práva na nedotknutelnost osoby

13.05.2019

Ústavní soud, Brno, TZ 53/2019

get link II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil z důvodu porušení jeho práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byl zamítnut návrh na ukončení ambulantního ochranného léčení stěžovatele.

get link Napadené rozhodnutí bylo vydáno více než rok poté, co mělo podle rozhodnutí stejného soudu ze dne 11. 4. 2016 dojít ke skončení ambulantního ochranného léčení uplynutím doby. To podle výkladu zaujatého městským soudem však i po uplynutí této doby nadále trvalo. K jeho prodloužení mělo totiž podle tohoto soudu dojít ex lege změnou právní úpravy, která nově ve vztahu k ambulantnímu ochrannému léčení stanoví, že ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Povinnost periodického přezkumu nejdéle po dvou letech se aktuálně vztahuje jen na ústavní ochrannou léčbu. Uvedená novela trestního řádu neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by postavilo najisto, jakým způsobem má být nahlíženo na trvání ambulantního ochranného léčení, uloženého před a zároveň svým trváním zasahujícího do doby po nabytí účinnosti této novely.

Ústavní soud vyložil, že zákonem stanovená a soudním rozhodnutím uložená ambulantní ochrana léčba zasahuje do ústavně zaručeného práva na zachování tělesné a duševní integrity, zaručeného čl. 7 Listiny základních práv a svobod, spočívajícího v nepřípustnosti jakýchkoli nedobrovolných zásahů do tělesné schránky člověka a jeho vědomí. Právo na nedotknutelnost osoby není absolutní a v některých situacích lze do nedotknutelnosti osoby zasáhnout, je-li takový zákrok stanoven zákonem a je nezbytný v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Právě jedním z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy do práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli, je ochranné léčení. Takovýto zásah však musí být proveden jen v souladu s omezeními, stanovenými článkem 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, stanovícím, že při omezení základního práva musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně s respektem pro zachování základních práv a svobod. V pochybnostech se zde uplatní též zásada upřednostnění svobody, zejména nejde-li o kolizi s jiným základním právem jiné osoby, nýbrž (jen) o kolizi s ústavně chráněným veřejným dobrem. Takováto zásada pak musí být uplatněna i v případě interpretace podústavního práva, tedy i zákona, upravujícího ambulantní ochrannou léčbu.

Novelizující zákon neobsahoval žádná přechodná ustanovení, která by výslovně určila, jakým způsobem má být nahlíženo na trvání ambulantního ochranného léčení, uloženého podle dosavadní právní úpravy a zároveň svou dobou trvání zasahujícího do právního režimu úpravy nové. Vztah těchto dvou právních režimů zákonodárce neupravil ani v žádném jiném právním předpise a společně s jeho důsledky jej nebral v potaz ani v důvodové zprávě k novelizujícímu zákonu.

Obecné soudy tedy měly vyjít z konstantní judikatury Ústavního soudu, která jim ukládá v případě absence přechodných ustanovení přijmout takový výklad, který více šetří smysl a podstatu základního práva. V případě absence přechodných ustanovení není tedy přípustné vykládat mezerovitou změnu právní úpravy k tíži jednotlivce.

Usnesení městského soudu ze dne 11. 4. 2016, kterým bylo ambulantní ochranné léčení prodlouženo do 11. 4. 2017, založilo na straně stěžovatele legitimní očekávání, že toto léčení skončí uplynutím tohoto dne. Toto datum bylo ostatně v usnesení městského soudu i výslovně uvedeno a zvýrazněno. Stěžovatel byl v tomto svém legitimním očekávání zklamán, neboť z něj vycházel a před skončením této doby nedošlo k prodloužení ochranné léčby.

Ústavní soud tedy uzavřel, že  ochranné léčení vykonávané formou ambulantní péče je zásahem do ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby, proto jeho zákonná úprava musí být vykládána restriktivně způsobem šetřícím podstatu a smysl tohoto základního práva. Nabytím účinnosti zákona č. 150/2016 Sb. dne 1. 7. 2016 nedošlo u osoby, které bylo ambulantní ochranné léčení uloženo před, a které zároveň trvalo i po nabytí účinnosti tohoto zákona, ex lege k jeho automatickému prodloužení nad rámec lhůty, výslovně stanovené v soudním rozhodnutí, a to i s přihlédnutím k tomu, že takovéto stanovení lhůty vytvořilo dotčené osobě legitimní očekávání, jak bude veřejná moc dále postupovat.

Ústavní soud nad rámec svého nálezu (jako obiter dictum) uvedl, že zakotvení periodického přezkumu důvodnosti trvání ambulantního ochranného léčení nejen posilovalo právní jistotu léčených osob, ale také je lépe chránila proti neoprávněným zásahům do jejich osobní svobody, tělesné a duševní integrity a práva na soukromý a rodinný život. Nad důvodností trvání ambulantního ochranného léčení měl totiž soud větší kontrolu a dohled.

get link Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2843/18 je dostupný PDF zde (467 KB, PDF).