Přehled jednání Ústavního soudu pro 37. kalendářní týden roku 2019

06.09.2019

 

go to link I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.09.2019 13:30 do: 10.09.2019 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2872/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018 č. j. 30 Cdo 1260/2018-199, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017 č. j. 29 Co 156/2017-162 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2017 č. j. 18 C 100/2012-134
Stručná charakteristika:  Právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem
Označení navrhovatelů:  P. P., zastoupený JUDr. Ladislavou Palatinovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal zadostiučinění ve výši 300 000 Kč za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, která mu dle jeho tvrzení měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného před stavebním úřadem Městského úřadu Jevišovice. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem žalobu zamítl s tím, že tvrzené průtahy v řízení za nesprávný úřední postup nepovažoval. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně zrušil a uvedl, že nesprávným úředním postupem je rovněž nedůvodná délka řízení, nebo průtahy v tomto řízení a nařídil doplnění dokazování. Soud prvého stupně při jednání dne 12. 5. 2015 poučil stěžovatele dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o povinnosti doplnit svá tvrzení. Stěžovatel svá tvrzení doplnil podáním ze dne 24. 6. 2015. Poté soud prvého stupně rozhodl rozsudkem tak, že stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 84 000 Kč, přičemž na věc aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Ve zbytku žalobu zamítl. Odvolací soud poté opětovně vrátil věc soudu prvého stupně s odkazem na v mezidobí přijaté rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014, které vymezilo, že pravidla pro posuzování nemajetkové újmy uvedené ve stanovisku Cpjn 206/2010 jsou aplikovatelná jen u těch správních řízení, která lze věcně podřadit pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odvolacího soudu z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že na věc stěžovatele nelze aplikovat čl. 6 Úmluvy a tudíž ani závěry stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, včetně závěrů o presumpci nemajetkové újmy při průtazích v řízení. Obvodní soud poté žalobu zamítl a stěžovatel neuspěl ani se svým odvoláním a následně dovoláním.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že z rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla věc po jeho částečném úspěchu opětovně vrácena soudu prvého stupně, jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně měl vyřešit 3 otázky: aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy, existenci nesprávného úředního postupu a vznik újmy. Stěžovatel tvrdí, že soud prvého stupně jej měl vyzvat, pokud mu nedostačovalo doplnění skutkových tvrzení učiněné dne 24. 6.2015, k dalšímu doplnění skutkových tvrzení ve smyslu § 118 odst. 1, 3 o. s. ř., a to zejména z toho důvodu, že k judikatorní změně na straně Nejvyššího soudu došlo více než jeden měsíc po doručení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 8. 2015. Soud prvního stupně však při opětovném rozhodnutí žalobu zamítl s tím, že stěžovatel neprokázal nesprávný úřední postup správního orgánu ani vznik újmy. Stěžovatel tvrdí, že navzdory absenci poučení doplnil svá tvrzení dne 26. 10. 2016, přičemž doplnění tvrzení soudu předložil opětovně při ústním jednání dne 26. 1. 2017. Ani u tohoto jednání však nebyl poučen ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, jak by poučen měl být. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.09.2019 09:00 do: 11.09.2019 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1099/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2019 č. j. 14 C 43/2018-32
Stručná charakteristika: náhrada škody způsobená nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci
Označení navrhovatelů:  Ing. K. G.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel čelil obvinění ve věci přestupku v provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Mimo jiné i s ohledem na absenci důležitých podkladů ve spisovém materiálu správní orgán dospěl k závěru, že v jednání stěžovatele nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích a řízení rozhodnutím ze dne 15. 11. 2016 zastavil. Proti rozhodnutí správního orgánu nebylo podáno odvolání a nabylo právní moci dne 6. 12. 2016. Stěžovatel se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, obrátil na Ministerstvo dopravy se žádostí o náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Nárok na náhradu škody ve výši 4 719 Kč stěžovatel spojoval s náklady vynaloženými na právní zastoupení před správním orgánem, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Stěžovatel rovněž uplatnil nárok na kompenzaci nemajetkové újmy ve výši 39 000 Kč vzniklé jednak v důsledku nepřiměřeného a bezohledného jednání policistů a jednak v důsledku probíhajícího přestupkového řízení. Ministerstvo dopravy jeho žádosti nevyhovělo. Ve svém vyjádření ze dne 24. 10. 2017 uvedlo, že sdělení obvinění ve správním řízení nemá formu rozhodnutí a nemůže splňovat základní podmínku pro stanovení odpovědnosti státu. Stěžovatel se poté neúspěšně obrátil na Obvodní soud pro Prahu 1 s žalobou o zaplacení 4 719 Kč s příslušenstvím. Soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ve věci nelze dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno, a nebyl tedy prokázán nesprávný úřední postup. V závěru rozsudku soud dodal, že náklady vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení nelze označit za „účelně vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí“, jelikož vznikly v souvislosti s procesní obranou při úkonech provedených ve správním řízení (tedy v prvotní fázi přestupkového řízení), kdy si náklady nese každý účastník sám.

Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek obvodního soudu, který podle něj nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi, podle níž odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je vyvozována též v případech, kdy byla tato škoda způsobena zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením; systematickým a logickým výkladem bylo toto pravidlo vztaženo také na rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Podle stěžovatele lze tyto závěry analogicky vtáhnout také na některé případy nedůvodných obvinění z přestupku a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku obvodního soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.09.2019 09:30 do: 11.09.2019 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3627/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2018 č. j. 17 Co 64/2018-111
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, aplikace zákona č. 82/1998 Sb. při rozhodování o náhradě nákladů řízení
Označení navrhovatelů:  Ing. I. L.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se na České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnici řízení) domáhala zaplacení částky 84 178 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobeném státem při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Škoda měla být způsobena zahájením trestního stíhání stěžovatelky pro trestný čin maření úkonů veřejného činitele z nedbalosti, které bylo následně zastaveno z důvodu, že skutek není trestným činem. Škoda stěžovatelky spočívala ve vynaložených nákladech na právní zastoupení ve výši 83 948 Kč a na cestovné ve výši 230 Kč. Vedlejší účastnice nárok uplatněný dne 31. 8. 2016 postupem dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. neuznala, dne 22. 6. 2017, tj. po podání žaloby, však stěžovatelce uhradila částku 62 348,88 Kč. Stěžovatelka proto vzala žalobu v části týkající se částky 62 348,88 Kč zpět a Okresní soud v Hodoníně řízení v této části zastavil. Žalobu na zaplacení částky 21 829,12 Kč s příslušenstvím zamítl. O nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal jejich náhradu v rozsahu 48 %. Krajský soud v Brně změnil nákladový výrok tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále stěžovatelce uložil uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v rozporu s § 142a odst. 1 občanského soudního řádu nezaslala vedlejší účastnici ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení výzvu k plnění. Za takovou výzvu nelze dle odvolacího soudu považovat uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. splňuje všechny náležitosti výzvy dle § 142a občanského soudního řádu. Stěžovatelčino podání mělo písemnou formu, jeho obsahem byla výzva k plnění, bylo odesláno na příslušnou adresu a splňuje i sedmidenní lhůtu. Důvod, pro který uplatnění nároku na náhradu škody nelze považovat za výzvu odvolací soud neuvedl. Napadené usnesení odvolacího soudu dle názoru stěžovatelky naplňuje nejen znaky nepřípustného formalismu a svévole, ale je též v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů ve věcech náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., které bez výjimky přiznávají náhradu nákladů řízení s odkazem na předchozí uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu § 142a občanského soudního řádu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.09.2019 10:00 do: 12.09.2019 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2012/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2018 č. j. 11 To 148/2018-309 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. dubna 2018 č. j. 2 T 209/2017-290
Stručná charakteristika:  Limity práva na účinné trestní vyšetřování
Označení navrhovatelů:  L. K., zast. advokátem JUDr. Tomášem Kaplanem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Trutnově ústavní stížností napadeným usnesením v trestním stíhání vedeném proti vedlejším účastníkům 1. a 2. pro podezření ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti postoupil skutek k posouzení Městskému úřadu v Trutnově jako přestupek.  Skutek, kladený vedlejším účastníkům 1. a 2. za vinu, měl, zjednodušeně řečeno, spočívat v tom, že dne 4. 1. 2017 v době od 16:00 do 16:24 hod., v níž byli oba zaneprázdněni odklízením sněhu v místě svého bydliště, v rozporu s obecnou prevenční povinností uloženou § 2900 občanského zákoníku a čl. 2 odst. 2 a 3 obecně závazné vyhlášky Zastupitelstva města Trutnova č. 5/2005, o pravidlech pro pohyb psů na veřejných prostranstvích, nechali otevřenou bránu ze své zahrady, jíž unikla na volné prostranství jejich fena Viky rasy tibetské dogy, a nezabránili jejímu dalšímu volnému pohybu, přičemž tato odběhla do ulice XX, kde napadla stěžovatelku (tehdy sedmiletou), které způsobila zranění v obličejové (včetně prostoru kolem očnic a kořene nosu) a temenní části hlavy, jež si vyžádala třítýdenní léčení (včetně cca devítidenní hospitalizace a ošetření v celkové anestezii) a riziko trvalých následků. Okresní soud v napadeném usnesení vyšel z předpokladu, že nahlíženo prismatem § 122 odst. 2 trestního zákoníku bylo zranění stěžovatelky možno posuzovat jen jako zohyzdění dle písm. f) tohoto ustanovení, nicméně po doplnění dokazování zprávou praktické lékařky pro děti a dorost a dodatkem znaleckého posudku znalce dospěl k závěru, že způsobená zranění nedosahují pro zohyzdění dostatečné intenzity. Nalézací soud rovněž zvažoval změnu právní kvalifikace skutku na ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, nicméně uzavřel, že vedlejší účastníci 1. a 2. neporušili žádnou důležitou povinnost vyplývající z jejich povolání, zaměstnání, postavení, funkce nebo uloženou jim zákonem, jak toto ustanovení vyžaduje, a tedy předmětný skutek nemohl považovat za trestný čin. Státní zástupce podal proti napadenému usnesení stížnost, již Krajský soud v Hradci Králové zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Absenci porušení důležité povinnosti vedlejšími účastníky 1. a 2. spatřoval krajský soud rovněž v tom, že výpovědi nezletilých svědků, kteří si v inkriminovanou dobu se stěžovatelkou hráli, svědčily pro závěr, že ta útok psa vyprovokovala tím, že jej hladila, ačkoliv na ni vrčel, a že v době předmětného skutku nebyla pod dozorem žádné zletilé osoby.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že demokratický a právní stát zaručuje existenci efektivního trestního řízení. Dovolává se konkrétně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1455/12 ze dne 17. 5. 2012 a nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 s konstatováním, že trestní stíhání vedené v její věci bylo vedeno absolutně neefektivně a netransparentně. Okresní soud podle jejího názoru přitom znemožnil správné zjištění skutkového stavu a oba soudy vycházely z ústavně nekonformního výkladu trestního zákoníku. Tvrdí, že zájem na uložení trestní sankce v transparentně a efektivně vedeném trestním řízení, ústícím do veřejného hlavního líčení před soudem, výrazně přesahuje její vlastní zájem, neboť zde jde především o ochranu společnosti, lidského života a zdraví. Vlastní argumentací ve věci samé stěžovatelka napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká odchýlení se od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, nesprávný výklad pojmu „těžká újma na zdraví“, nezohlednění psychických následků na stěžovatelku, faktické přenesení rozhodování na soudního znalce, nezohlednění dalších hrozících následků a nerespektování zásady zohlednění zájmů poškozeného.