Vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2300/18 dne 24. března 2020 – rozhodnutí zveřejněné s tiskovou zprávou

24.03.2020

Svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byla jakákoliv osoba - včetně osob veřejně činných - v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována

 

Ústavní soud, Brno, TZ 25/2020

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Tomio Okamury a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze a některé výroky rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudu domáhal proti obchodní společnosti CZECH NEWS CENTER a. s. (vedlejší účastnici řízení) ochrany osobnosti, do níž mělo být zasaženo jednáním právní předchůdkyně vedlejší účastnice (obchodní společnosti Ringier Axel Springer CZ a. s.) spočívajícím v uveřejnění celkem třinácti článků v časovém rozmezí od listopadu 2012 do podání žaloby dne 20. 11. 2013. V nich je – stručně shrnuto – stěžovatel opakovaně nazýván „Pitomio“ a na fotografiích je nalíčen a vyobrazen jako klaun, dále byla k jednomu z nich připojena fotografie přítelkyně stěžovatele stažená bez jeho souhlasu z jeho facebookového profilu a uveřejněna s přidaným komentářem, stěžovatel byl označen za poradce ministra pro místní rozvoj Ing. Jiřího Paroubka a byla uveřejněna informace, že stěžovateli „zkrachovala“ společnost zabývající se organizací zájezdů pro plyšové hračky (Toy travelling s. r. o.). Stěžovatel proto požadoval po právní předchůdkyni vedlejší účastnice uhradit mu 300 000 Kč za nemajetkovou újmu, uveřejnění omluvy v časopisu Reflex a na internetových stránkách www.reflex.cz, dále uložení povinnosti právní předchůdkyni vedlejší účastnice zdržet se publikování a uveřejňování fotografie upravené tak, že je mu přidáno klaunské líčení a klaunský nos, a zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jeho jména označováním ho jako „Pitomio“.

Městský soud v Praze uložil vedlejší účastnici povinnost uveřejnit na internetových stránkách www.reflex.cz omluvu stěžovateli v souvislosti s užitím označení „Pitomio“ v článku „Pitomio: Všichni se perou, já se směju“ ze dne 28. 8. 2013 a v on-line komentáři redaktorů Reflexu s názvem „Sledujte s námi první povolební debatu“ ze dne 26. 10. 2013, uveřejněných na uvedeném webu. Dále městský soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména stěžovatele jeho označováním jako „Pitomio“, ledaže takové označení bude projevem oprávněné kritiky. Ve zbytku městský soud žalobu zamítl. Odvolací Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele z části zamítl a z části odmítl.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Porušení svých základních práv stěžovatel zejména odůvodňuje pochybením obecných soudů ohledně přípustnosti užití zkomoleniny jeho jména (Tomio) a hanlivého výrazu (pitomec). Stěžovatel se domnívá, že jednání vedlejší účastnice vybočilo z přípustných hranic svobody projevu a soudy jeho ústavně zaručeným právům neposkytly náležitou ochranu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.  

Ústavní soud konstatoval, že soudy ve věci stěžovatele vůbec nerozlišovaly (nebo jen zcela nedostatečně) mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími úsudky, popř. tzv. hybridními výroky. Přitom klasifikace samotných sporných výroků stěžovatele je prvním důležitým aspektem, který je nutno při vyvažování práv podle čl. 10 odst. 1 a čl. 17 Listiny vzít v potaz. Ústavní soud totiž ve své dosavadní rozhodovací praxi ustáleně vyžaduje, aby soudy braly zřetel na to, zda sporné výroky mají povahu skutkového tvrzení, nebo hodnotícího (hodnotového) soudu, což je požadavek plně odpovídající též rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Uvedené rozlišení je z ústavního hlediska důležité zejména proto, že samy hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy, zatímco oprávněnost skutkových tvrzení je do značné míry determinována jejich pravdivostí. Přitom v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu je domněnkou dovolené kritiky (presumpcí ústavní konformity) chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám.

Nelze potom vyloučit, že skutková tvrzení, popř. i hodnotící soudy, o něž v posuzované věci jde, mohly zasáhnout též do stěžovatelova práva na zachování jeho osobní cti. Bude přitom na obecných soudech, aby se důsledně zabývaly tím, zda se tak skutečně stalo.

V posuzované věci nadto soudy konkrétně nezkoumaly legitimitu zásahu do ochrany stěžovatelova jména jednotlivě v každém z uvedených (jimi aprobovaných) případů údajné „oprávněné kritiky“, Nejvyšší soud se v podstatě spokojil jen s obecným závěrem, že právo na jméno ostatním osobnostním právům „není nikterak nadřazeno“, pročež „nelze vyloučit analogickou možnost postižení jména člověka případným zkarikováním“. To ale nic nevypovídá o ústavní souladnosti těchto zásahů.

Ústavní soud konstatoval, že podstatou ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je právo každého člověka na to, aby byl bez ohledu na své společenské postavení označován vždy svým skutečným jménem. Proto má pro jednotlivce hluboký osobní význam, aby jeho jméno nebylo komoleno, zvláště pak do podoby evokující hanlivé označení.

Svoboda projevu nemá podle Ústavního soudu vést k tomu, aby byla jakákoliv osoba – včetně osob veřejně činných – v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována. Informování o věcech veřejných médii za použití prostředků dotýkajících se lidské důstojnosti, osobní cti či jména určité osoby nemůže být ospravedlněno ani snahou zabránit komukoliv získat mandát pro výkon veřejné funkce. Prosazování aktivistického přístupu nebo kampaně médií zaměřené na konkrétní osobu jen s cílem ji difamovat, nadto způsobem vybočujícím z obecně uznávaných pravidel slušnosti, a znevýhodnit ji tak v politickém boji o veřejnou funkci, nemůže požívat soudní ochrany.

Ústavní soud dospěl též v souladu se svou dřívější judikaturou k závěru, že přestože hodnotící soud na adresu veřejně činné osoby nelze jakkoli dokazovat, je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.

Pokud jde o tvrzení, že stěžovateli „zkrachovala“ společnost zabývající se organizací zájezdů pro plyšové hračky, městský soud vůbec nevzal v potaz prokázanou okolnost, že stěžovatel v době, kdy došlo ke „krachu“ společnosti, již nebyl jejím společníkem, tj. neměl žádný vliv na její fungování, nebyla to jeho společnost, a tedy nezkrachovala společnost „jeho“, resp. jemu.

Konečně ohledně tvrzení, že si ze stěžovatele tehdejší ministr pro místní rozvoj Ing. Jiří Paroubek udělal poradce přes cestovní ruch, vzal Ústavní soud na zřetel skutkové zjištění městského sodu, že stěžovatel oficiálním poradcem Ing Jiřího Paroubka nebyl. Proto také odmítl jak úvahu městského soudu, že použití výrazu poradce bylo ve zjednodušujícím významu trefné, tak i jeho paušalizující závěr, že takový nepravdivý údaj nemá způsobilost zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele, neboť dle Ústavního soudu není možno presumovat, že nepravdivé veřejné označení určité osoby za poradce konkrétního (bývalého) ministra či předsedy vlády nemůže v aktuálním kontextu u významné části veřejnosti vyvolávat negativní ohlas s možným dopadem do oblasti dobré pověsti nebo osobní cti takové osoby.

Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, jehož úkolem bude opětovně ve věci rozhodnout při zohlednění všech relevantních okolností a důsledném rozlišování hodnotících úsudků a skutkových tvrzení, jakož i při rozlišování kritiky jednotlivce od kritiky jeho názorů a postojů.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2300/18 vyhlášený dne 24. března 2020 v 10:00 hod. naleznete PDF zde (443 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

Upozornění: V souvislosti s vyhlášením nouzového stavu v České republice (usnesení vlády ze dne 12. března 2020 č. 194, vyhlášené pod č. 69/2020 Sb.) a ve spojitosti s prevencí šíření onemocnění COVID-19 je na základě rozhodnutí předsedy Ústavního soudu ze dne 12. března 2020 č. Org. 21/20, kterým se omezuje vstup veřejnosti do budovy Ústavního soudu, od pátku 13. března 2020 od 8:00 hod. Ústavní soud uzavřen pro veřejnost.

Nálezy Ústavního soudu se vyhlašují bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že jsou publikovány na webových stránkách Ústavního soudu v sekci Aktuality.