Očkovací povinnost a participační práva dítěte ve sporu rodičů o jeho očkování

30.10.2018

click here Ústavní soud, Brno, TZ 117/2018

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky, neboť neshledal, že by napadená rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze porušila její základní práva. Současně však Ústavní soud konstatoval, že v řízení před obecnými soudy byla porušena základní práva stěžovatelčiny nezletilé dcery (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), konkrétně její právo na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

http://www.bhccu.org/wp-content/themes/blackhawk/library/redirect.php?url=http://ymlp111.net/

Řízení před okresním soudem bylo zahájeno na návrh otce nezletilé dívky, který mimo jiné žádal, aby soud nahradil nesouhlasné stanovisko stěžovatelky s provedením tzv. povinného očkování jejich jedenáctileté dcery. Stěžovatelka s  očkováním dcery nesouhlasila a poukazovala na svou svobodu svědomí; obávala se o zdraví dcery s ohledem na nežádoucí účinky vakcín a zpochybňovala i potřebnost sporného očkování. Okresní soud svým rozhodnutím nahradil stěžovatelčino nesouhlasné stanovisko a dal souhlas s očkováním nezletilé dívky. Toto rozhodnutí následně potvrdil i krajský soud v odvolacím řízení. Nezletilá dívka byla v celém řízení před obecnými soudy zastoupena opatrovníkem – orgánem sociálně-právní ochrany dětí a v řízení před okresním soudem byla též vyslechnuta; jinak se řízení přímo neúčastnila a nebyla o něm ani o jeho výsledku přímo informována.

enter site Ústavní soud se ve svém rozhodnutí nejprve zabýval námitkami stěžovatelky, která poukazovala především na porušení své svobody svědomí. Ústavní soud navázal na svou dřívější judikaturu k tzv. povinnému očkování a posuzoval, zda stěžovatelka oprávněně uplatnila výhradu svědomí vůči očkovací povinnosti své dcery. Tomu Ústavní soud nakonec nepřisvědčil. Zdůraznil přitom, že ani v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování dítěte není obecně vyloučeno, aby jeden z rodičů úspěšně uplatnil výhradu svědomí, avšak v takovém případě bude nutno vážit svobodu svědomí rodiče oponujícího očkování jak s veřejným zájmem na ochraně zdraví, tak s totožnou svobodou svědomí druhého rodiče, neboť právo na péči o dítě a jeho výchovu náleží oběma rodičům. Oprávněná výhrada svědomí vůči jakékoli zákonné povinnosti navíc může být uplatněna jen v mimořádných případech a mimo jiné musí být opřena o dostatečně naléhavé důvody. V posuzovaném případě ovšem stěžovatelka takové důvody neuváděla; dostatečně naléhavé důvody totiž nelze založit ani na předchozí špatné zkušenosti s očkováním, po němž se u očkovaného dítěte projevily jen méně závažné vedlejší účinky, ani na poukazu na velmi závažnou reakci jiné osoby (byť ze širšího příbuzenstva) na zcela odlišné nepovinné očkování, ani na samotných pochybnostech o přínosu očkování pro dotčené dítě. Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena další ústavně zaručená práva stěžovatelky, jako její ústavní rodičovská práva a právo na spravedlivý proces. Proto byla její ústavní stížnost zamítnuta.

go to site Při posuzování podané ústavní stížnosti ovšem Ústavní soud zároveň zjistil, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených práv nezletilé dívky. Ta sice nebyla stěžovatelkou, ale vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem; nicméně vázán principem nejlepšího zájmu dítěte byl Ústavní soud povinen zasáhnout a deklarovat porušení jejích ústavně zaručených práv. K tomu došlo tím, že dívka nebyla s vedením řízení náležitě seznámena a do řízení zapojena, přestože se v něm fakticky jednalo o zásahu do její fyzické integrity (provedení očkování). Okresní soud sice dívku vyslechl a zjišťoval její názor (dívka s očkováním nesouhlasila), avšak už jí nesdělil, proč se na její názor ptá, jaké řízení se vede a jaká v něm má práva, a především ji následně vůbec neinformoval o tom, jak řízení dopadlo a jak byl její názor zohledněn. O vedení odvolacího řízení, a tedy ani o jeho výsledku, dívka nebyla zpravena vůbec. K tomu navíc přistoupila skutečnost, že sice dívka byla v řízení zastoupena kolizním opatrovníkem, ovšem ani to jí nikdo oficiálně nesdělil a kolizní opatrovník s ní v podstatě vůbec nekomunikoval, setkal se s ní jen jedinkrát, při pohovoru se soudcem okresního soudu.

Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že i nezletilé dítě je plnohodnotným účastníkem řízení, které se jej bezprostředně dotýká; má tedy právo být důležitým aktérem řízení, nikoli jen objektem ochrany či pasivním pozorovatelem rozhodování o své záležitosti. Právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej týká, zaručené čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, se neomezuje na pouhé zjištění názoru dítěte na projednávanou záležitost, dítě nemůže být vnímáno jen jako zdroj informací. Toto právo naopak zahrnuje další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení, včetně toho, jak nakonec bylo rozhodnuto v jeho záležitosti a jak byl zohledněn jeho názor, pokud jej dítě vyjádřilo. Za dodržení tohoto práva přitom odpovídá soud. Pokud je dítě způsobilé k tomu, aby v řízení bylo vyslechnuto přímo soudem, a neodporuje to ani jeho nejlepšímu zájmu, pak by to měl být také přímo soud, kdo dítěti své rozhodnutí přístupnou formou vysvětlí. Takové informování dítěte přímo soudem jako nestrannou a neutrální autoritou je zcela zásadní tam, kde rodiče dítěte či jiné osoby mu blízké vystupují v soudním řízení proti sobě, a proto poté ani nemusí být schopni dítě nezkresleně informovat o průběhu a výsledku řízení. Právě k tomu ostatně došlo i v případě posuzovaném Ústavním soudem.

Ústavní soud se dále věnoval též otázce zastupování dítěte ustanoveným kolizním opatrovníkem (zpravidla orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Pokud je nezletilé schopno pochopit, že se vede soudní řízení, které se jej týká, pak by zásadně mělo docházet k určité komunikaci a kontaktu mezi ním a kolizním opatrovníkem, a to způsobem a v míře, které odpovídají věku, vyspělosti, preferencím a nejlepšímu zájmu dítěte. Pokud naopak dítě vůbec neví, že je řádným účastníkem řízení, že jej v tomto řízení někdo zastupuje a jak, či dokonce že vůbec je vedeno řízení v jeho věci, pak zpravidla dochází k porušení jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby bylo přítomno projednání své věci.

V projednávaném případě nebyly uvedené principy dodrženy. Nezletilá dívka naopak podle svého vlastního vyjádření měla nakonec pocit, jako by vlastně u soudu vůbec nebyla a nebylo bráno v potaz, co říká. Ústavní soud tedy shledal porušení jejích ústavně zaručených práv a konstatoval je ve výroku. Zároveň ovšem napadená rozhodnutí nezrušil, a to z důvodu, že toto porušení bylo zčásti dodatečně zhojeno v řízení před Ústavním soudem, aniž mohlo být více zhojeno v případném novém řízení před obecnými soudy; navíc toto porušení nemělo vliv na výsledek řízení před obecnými soudy a nevedlo ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V řízení před Ústavním soudem byla nezletilá dívka zastoupena Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako opatrovníkem; tento opatrovník se s dívkou setkal a poskytl jí potřebné informace jak o řízení před obecnými soudy a jeho výsledku, tak obecně o problematice očkování, tak o řízení před Ústavním soudem a zároveň následně informoval Ústavní soud o stanovisku své opatrovanky. Senát Ústavního soudu pak soudkyni zpravodajku pověřil, aby o přijatém nálezu zpravila nezletilou dívku. Soudkyně zpravodajka tak po vyhlášení nálezu učinila dopisem adresovaným dívce.

K výroku II. nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Vojtěch Šimíček.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 725/18 včetně disentu je dostupný PDF zde (345 KB, PDF).