Nejvyšší soud musí znovu rozhodnout o návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí ve sporu právních nástupců Zdeňka Altnera a České strany sociálně demokratické

16.04.2019

Ústavní soud, Brno, TZ 46/2019

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla podle § 243 občanského soudního řádu do právní moci rozhodnutí o dovolání odložena vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016 č. j. 20 Co 496/2013-476 v části, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 11. 2004 č. j. 24 C 265/2000-95 ve výroku vyhovujícím žalobě JUDr. Zdeňka Altnera ukládajícím povinnost České straně sociálně demokratické (v původním řízení žalovaná, v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) zaplatit žalobci 18 518 228 Kč se smluvní pokutou 0,3 % denně z této částky od 19. 7. 2000 do 31. 3. 2016 a 10% úroky z prodlení od 1. 4. 2016 do zaplacení, a v části, jíž byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 815 931 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by neprodleným výkonem (exekucí) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu hrozila vedlejší účastnici závažná újma. V průběhu řízení o ústavní stížnosti (v listopadu roku 2016) stěžovatel zemřel. Přípisem ze dne 30. 1. 2019 informovala pověřená soudní komisařka soudce zpravodaje o tom, že v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ došlo k určení okruhu dědiců, jimiž jsou Mgr. Veronika Altnerová a Mgr. Patrik Altner. Proto usnesením ze dne 5. 2. 2019 č. j. III. ÚS 1872/16-79 Ústavní soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno s uvedenými právními nástupci stěžovatele.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti mimo jiné tvrdili, že v řízení o návrhu vedlejší účastnice na odklad vykonatelnosti bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce, neboť věc rozhodoval senát, který si kauzu sám „přidělil“, a že Nejvyšší soud usnesení o odkladu vykonatelnosti neodůvodnil, resp. že se nevypořádal s jejich argumentací. Tím měl porušit základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny vyžaduje, aby pravidla přidělování soudní agendy byla stanovena přímo v rozvrhu práce, a to předem, transparentně a obecnou formou, a aby obsahovala záruky proti jejich případnému zneužití. Ústavní soud proto zkoumal, zda Nejvyšší soud respektoval pravidla přidělování věcí stanovené v rozvrhu práce pro rok 2016 (podle stavu do srpna 2016). Zjistil přitom, že lze vycházet z toho, že věc byla senátu č. 33 přidělena v souladu s tímto rozvrhem práce, nicméně že v něm tehdy nebyla dostatečně transparentně stanovena pravidla pro přidělení věci jednotlivým členům tohoto senátu. Stručně řečeno o přidělení té které věci konkrétnímu soudci, stejně jako o složení senátu, rozhodoval předseda senátu. Vzhledem k tomu, že v senátu č. 33 byli celkem čtyři soudci, bylo pouze na předsedovi senátu, kterému soudci věc přidělí a v jakém (tříčlenném) složení bude senát rozhodovat. Taková pravidla nelze označit za objektivní, transparentní a za předem určená, neboť v okamžiku, kdy věc soudu napadne, není podle nich možné určit, konkrétně který (popř. kteří) ze soudců by měl o ní rozhodovat. Takové rozvržení práce je v rozporu s požadavky práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé dále namítali, že Nejvyšší soud napadené usnesení neodůvodnil. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení skutečně pouze konstatoval naplnění zákonné podmínky pro odložení vykonatelnosti, tedy aniž by uvedl, jaké konkrétní věcné důvody ho k tomuto závěru vedly, a v této souvislosti nevypořádal argumenty stěžovatelů, které ve svých podáních vůči návrhu uplatnili. Usnesení je proto nepřezkoumatelné.

Ostatním námitkám stěžovatelů Ústavní soud nemohl přisvědčit. Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude v souladu s právním názorem vysloveným v tomto nálezu znovu rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1872/16 je dostupný PDF zde (212 KB, PDF).