Může být důvodem nepovolení nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku i jednání, které nastalo ještě před jeho účinností?

30.07.2019

Ústavní soud, Brno, TZ 95/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítl ústavní stížnost obchodní společnosti ERZURUM s. r.o. proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, neboť těmito rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka žalobou proti vedlejší účastnici domáhala zřízení práva cesty (zřízení věcného břemene chůze a jízdy) podle § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („starý občanský zákoník“ účinný do 31. 12. 2013), neboť k budovám, které koupila, neměla jiný přístup než právě přes pozemky vedlejší účastnice. V průběhu řízení došlo ke změně právní úpravy a novým předmětem řízení se stalo povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („nový občanský zákoník“). Starý občanský zákoník upravoval v § 151o odst. 3 oprávnění soudu zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Tato úprava na rozdíl od nového občanského zákoníku [§ 1032 odst. 1 písm. b)] výslovně nestanovila negativní podmínku v podobě způsobení si nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně tím, kdo o nezbytnou cestu žádá. Obecné soudy věc posoudily podle nového občanského zákoníku a žalobě nevyhověly s poukazem na to, že stěžovatelka koupila nemovitosti s vědomím, že k nim nemá zajištěn přístup a před podáním žaloby se ani nesnažila s vedlejší účastnicí o vzniklé situaci seriózně jednat.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti mj. namítala, že v její věci nebylo možné použít § 1032 odst. 1 písm. b) nového občanského zákoníků, protože vlastnické právo k budovám nabyla ještě za účinnosti starého občanského zákoníku. V použití uvedeného ustanovení, jež nemělo ekvivalent v předcházející zákonné úpravě a na jehož základě jí bylo upřeno právo na přístup k budovám, spatřovala nepřípustný zásah do svého vlastnického práva.

Ústavní soud tedy musel zodpovědět ústavněprávní otázku, zda zákonodárce tímto ustanovením mohl stanovit jako důvod zamítnutí návrhu na povolení nezbytné cesty i případné jednání nastalé přede dnem účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ačkoli s ním dřívější zákonná úprava srovnatelný následek výslovně nespojovala.

 Právní věty:
Vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže § 1032 odst. 1 písm. b) tohoto zákona s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu. Ze samotné skutečnosti použití § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při němž je zohledněno jednání vlastníka nemovité věci, jež nastalo před účinností tohoto zákona, nelze dovodit porušení jeho základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejde o nepřípustný zásah do její právní jistoty a důvěry v právo, který by zakládal porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2408/18 je dostupný PDF zde (298 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu