Odškodnění za nemajetkovou újmu v důsledku průtahů ve stavebním řízení a otázka posuzování možné aplikace kritéria tzv. sdílené újmy

04.11.2019

Ústavní soud, Brno, TZ 126/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

click Stěžovatelé se jako účastníci více než šest let trvajícího stavebního řízení o úpravě zahrady u rodinného domu domáhali podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, po České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za délku řízení a také náhrady škody, jež jim měla vzniknout vynaložením nákladů na právní zastoupení ve stavebním řízení (každý z nich požadoval částku 42 230 Kč). Obvodní soud pro Prahu 1 shledal nárok stěžovatelů důvodným a stanovil pro každého nich výši odškodnění za nemajetkovou újmu částkou 89 452,40 Kč s úrokem z prodlení. Náhradu právního zastoupení před správními orgány jim nepřiznal. Přiznal jim však náhradu nákladů řízení o odškodnění v celkové výši 98 126 Kč. Odvolací Městský soud v Praze poté zkrátil původně přiznanou částku na polovinu (z jím vypočtené částky odškodnění ve výši 94 397 Kč), tedy pro každého ze stěžovatelů 47 196 Kč s příslušenstvím; náklady řízení před soudy obou stupňů jim nepřiznal. Odvolací soud posoudil vzniklou škodu jako tzv. sdílenou újmu s odůvodněním, že žalobci jako manželé vystupovali v řízení společně. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelů odmítl. K otázce tzv. sdílené újmy přitom odkázal na svou judikaturu, ze které vyplývá, že v případě rodinných příslušníků poškozených nepřiměřenou délkou řízení „je jejich újma do určité míry – jako procesní stranou – sdílena.“ Proto lze odškodnění, přiznané každému z nich, přiměřeně snížit (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Stěžovatelé se poté obrátili se svou ústavní stížností na Ústavní soud, neboť se domnívali, že došlo porušení jejich základních práv.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se problematikou sdílené újmy již v minulosti zabýval například v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2JBVENo ), v němž mj. konstatoval, že striktní dodržování algoritmu matematického dělení běžně přiznávané výše zadostiučinění počtem poškozených by ve svém důsledku v některých případech vedlo k úplnému obsahovému popření poskytování zadostiučinění v penězích.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z práva na soudní ochranu vyplývají i požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však nelze dovodit, jaké konkrétní okolnosti jej vedly k významnému snížení již přiznané náhrady. Argumentovat pouze tím, že stěžovatelé-žalobci sdíleli újmu a vystupovali v řízení jako manželé, je vágní, nekonkrétní a takový postup neplyne ani ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Stěžovatelé přitom už v průběhu řízení dokládali, že podstata újmy z vleklého řízení a nejistoty byla u každého z nich jiného charakteru, přičemž společné byly pouze konflikty a rozvrat, který celá situace vnášela do jejich dlouhodobého manželského vztahu i do vztahu k dětem. Jejich argumentací se však odvolací soud vůbec nezabýval. Pochybení odvolacího soudu pak nenapravil ani soud dovolací.

click here Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 41 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, musí být aplikováno nikoliv jako osamocené dogma, nýbrž v relaci s další relevantní judikaturou – včetně nálezů Ústavního soudu. Obecné soudy musí mít na paměti, že poskytují ochranu základním právům a že odškodnění jednotlivce vůči státu v případě pochybení orgánu veřejné moci má nepominutelný ústavní rozměr, dotvářející principy demokratického právního státu.

 V nyní posuzované věci, v níž došlo ve stavebním řízení v důsledku jeho více než šestiletého trvání k neodůvodněným průtahům, přiznal soud prvního stupně každému ze stěžovatelů (dále pro názornost zaokrouhlováno) částku přibližně 90 000 Kč s použitím dolní hranice judikaturního rozpětí výše náhrady (15–20 tis. Kč za rok průtahů v řízení). V součtu tedy 180 000 Kč, s přičtením solidárně přisouzené náhrady nákladů řízení o odškodnění šlo o částku 270 000 Kč. V důsledku postupu odvolacího soudu byla náhrada podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. krácena na polovinu, tedy každému ze stěžovatelů náleželo 45 000 Kč, dohromady 90 000 Kč. Poněvadž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a tyto náklady činily na straně stěžovatelů přes 90 000 Kč, je výsledkem v praxi nulové odškodnění stěžovatelů. Ústavní soud nepovažuje takový výsledek řízení za přiměřený ani ústavně konformní. 

source site Obecné soudy vyložily kritérium sdílené újmy při satisfakčním odškodnění dvou osob nepřípustně extenzivním způsobem. Doplňkové kritérium sdílené újmy není pravidlem, natož právním institutem, a při jeho aplikaci i výkladu musí být respektovány výše vyložené ústavní záruky odškodnění jednotlivce. Navíc má-li být poskytnuto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. jako přiměřené, neznamená to, že má jít o odškodnění minimální.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že co se týče rozhodování o náhradě nákladů řízení o odškodnění, odvolací soud procesně nepřípustným způsobem spojil řízení o uplatněných nárocích jednak podle ustanovení § 31a a dále podle ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., k tomu vadně přidal další procesní úkon z průběhu předchozího řízení (částečné zpětvzetí žaloby u nižší instance), a dospěl tak k flagrantně nesprávnému výsledku, jenž se nachází na samé hranici svévole a znamená beze vší pochybnosti protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu i v této části řízení.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 554/18 je dostupný PDF zde (195 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu