Styk dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, i v průběhu pracovního týdne, je zásadně v jeho nejlepším zájmu

09.12.2019

 

Ústavní soud, Brno, TZ 139/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na rodinný život zaručeným čl. 10 odst. 2 Listiny a právem na péči o děti a jejich výchovu zaručeným v čl. 32 odst. 4 Listiny.

click here

Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dcer (nar. v roce 2009 a 2011). V roce 2015 se matka i s dcerami přestěhovala z města, kde se stěžovatelem do té doby žili, a po dva roky fungoval styk stěžovatele s dětmi na neformální bázi. Stěžovatel se rovněž přestěhoval, aby byl nablízku svým dětem. Poté podala matka návrh na úpravu poměrů nezletilých, ve kterém požadovala jejich svěření do své péče. Stěžovatel navrhoval nejprve střídavou péči a poté, co se seznámil se závěry znaleckého posudku, svůj návrh změnil na rozšířený styk. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou svěřil děti do péče matky a stanovil styk stěžovatele – každý sudý týden od pátku 14 hodin do neděle 18 hodin a každou středu a čtvrtek vždy od 15 hodin do 17:30 hodin. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém mj. namítal, že podle rozhodnutí soudu by ve všední dny pouze převáděl děti mezi zájmovými kroužky. Oproti tomu kdyby děti u něj přespávaly i během týdne, přispělo by to podle jeho názoru k tomu, aby si u něj lépe zvykly. Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozhodnutí okresního soudu. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelem požadovaný rozsah styku by se blížil střídavé péči, pro kterou nezletilé ještě nedozrály. I doprovázení na kroužky je dle soudu formou péče o děti a stanovený styk je dostatečný k tomu, aby stěžovatel mohl svůj vztah s nezletilými rozvíjet a sbližovat se s nimi. Obecné soudy vycházely primárně ze závěrů znaleckého posudku z oboru psychologie, ve kterém bylo doporučeno po dobu jednoho roku svěření dětí do péče matky a rozšířený styk se stěžovatelem za účelem řádné adaptace nezletilých na prostředí v novém bydlišti otce. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména brojí proti tomu, že soudy nevyhověly jeho návrhu na přespávání nezletilých v jeho novém bydlišti během pracovního týdne. Dále namítá, že závěry soudů jsou zjednodušené, nekomplexní a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že při rozhodování o styku dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, je třeba vycházet z pravidla, že oba rodiče by se v zásadě měli podílet stejnou měrou na péči a výchově dítěte, přičemž styk dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, i v průběhu pracovního týdne je zásadně v jeho nejlepším zájmu. Řešení starostí a radostí všedního dne totiž přispívá k prohloubení vztahu a posílení vazby rodiče a dítěte. Faktory, které je třeba zvážit, jsou zejména vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, vzdálenost jejich bydlišť od školského zařízení a míst volnočasových aktivit dítěte a podpora rodičů těchto aktivit. Ve vztahu k volnočasovým aktivitám je nicméně třeba zdůraznit, že takové aktivity by od začátku neměly být jednostranně určovány pouze rodičem, do jehož péče je dítě svěřeno, neboť je zde vedle svobody dítěte dotčena rodičovská odpovědnost obou rodičů, nejen toho, který jej má svěřeno do péče. Rozhodujícím naopak nemůže být nesouhlas rodiče, který má děti svěřeny do péče, a věk dítěte bez přihlédnutí k ostatním okolnostem. Ústavní soud si uvědomuje, že je třeba vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a nejlepší zájem konkrétního dítěte; odchýlení se od uvedených pravidel musí nicméně obecné soudy řádně odůvodnit.  

Odůvodnění obecných soudů v právě projednávané věci tak nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Odůvodnění rozsahu styku v rozhodnutí nalézacího soudu zcela absentuje. Ve vztahu k odůvodnění odvolacího soudu je předně třeba odmítnout argument, že stěžovatelem požadovaný rozsah styku se blíží střídavé péči, a proto nelze stěžovateli vyhovět. Závěr odvolací soudu jednak není fakticky správný, neboť přespávání u otce jednou za čtrnáct dní i ve všední dny spolu s víkendovým pobytem jednou za čtrnáct dní není se střídavou péčí, kdy dítě má fakticky dva domovy, srovnatelné. Jednak, a to považuje Ústavní soud za závažnější, jde toto vyjádření odvolacího soudu přímo proti závazné judikatuře Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že co největší naplnění rovné rodičovské péče má být cílem rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí, nikoli naopak. Nelze aprobovat ani argument zachováním faktického stavu, neboť dosavadní uspořádání lze zohlednit pouze při posuzování vlivu změny prostředí na psychický a fyzický komfort dítěte v konkrétním případě, nikoli jako důvod sám o sobě.

Nepřípustné je dále kusé a povrchní odmítnutí stěžovatelovy věcné argumentace, ve které stěžovatel zcela v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu zdůrazňoval význam přespávání nezletilých v jeho novém bydlišti i ve všední dny. Obecné soudy se vůbec nezabývaly vzdáleností bydliště stěžovatele vůči škole a volnočasovým aktivitám nezletilých, jeho snahou přizpůsobit se potřebám nezletilých, ani mírou podpory jednotlivých volnočasových aktivit. Nevypořádaly se ani s jasným závěrem znalce, že obě nezletilé mají ke stěžovateli velmi dobrý vztah, který je třeba dále rozvíjet pomocí postupné adaptace nezletilých na nové bydliště stěžovatele, ani s návrhem opatrovníka a s jeho výslovnou podporou možnosti přespávání nezletilých u stěžovatele i ve všední dny. Aniž by Ústavní soud jakkoli zpochybňoval potřebu rozdělení povinností týkajících se volnočasových aktivit dětí mezi oba rodiče, konstatování odvolacího soudu, že přemísťování nezletilých mezi školou a volnočasovými aktivitami je dostatečné pro to, aby stěžovatel s nezletilými rozvíjel svůj vztah, výchovně na ně působil a odstraňoval psychologické bariéry, je ve vztahu k argumentaci stěžovatele a s přihlédnutím k reálné snaze stěžovatele přizpůsobit svůj život co nejvíce potřebám nezletilých, zcela paušalizující, hraničící se svévolí.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4189/18 je dostupný PDF zde (173 KB, PDF).

watch Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu